Žert

Žert

Žert

Jeden mladík chce udělat dojem na holku, která se mu líbí. Aby se předvedl a vzbudil její pozornost, nenapadne ho nic lepšího, než „duchaplnost“ napsat a budovatelsky popletené spolužačce pohlednici odeslat. Co bylo osudového na žvástu „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“ Padesátá léta, stalinské čistky – zdravý rozum se (strachy nebo v poblouznění) krčil ve svazáckých košilích a byl z toho malér na celý život…

Spisovatel Milan Kundera dopsal stejnojmennou novelu v prosinci 1965, to netušil, že si tím otevírá dveře do literárního světa. O dva roky později s režisérem Jaromilem Jirešem na motivy románu napsali scénář k filmu.

„Bylo to opojení. Zdálo se nám, že držíme volant dějin, a to nás zavazovalo k radosti. Byla to radost vážná a nepřipouštěla žádnou legaci,“ slyšíme hlas hlavního hrdiny Ludvíka, doprovázený dobovými záběry z oslav 1. máje v pražských ulicích. Ve zdařilých filmových dotáčkách zahlédneme rozezpívané svazáky. „Ať žije Sovětský svaz! Sovětský svaz – mírová hráz!,“ křičí zapálená mládež kolem Luďka Munzara (Pavel) a Jaroslavy Obermaierové (Markéta).

Ludvík Josefa Somra je ale jiný než jeho rozjásaní okrojovaní spolužáci, jiný než děvče, které by rád dostal do postele. Snad je to proto, že dřív než dostal dlúhé gatě, uměl nosit kroj, při Jízdě králů sedět na koni jako král a s cimbálovkú muzicírovat tak nějak jinak, od srdce.

Jireš prokázal filmařský cit pro dokument a všednost. Umně spřádal dobové záběry jásajícího mládí v průvodech s filmovými dotáčkami. Obtížnou románovou stavbu s retrospektivami a s vnitřním monologem trefně propojil střihem i ve zvuku, podtrhl tím bizarnost a tragikomičnost reminiscencí i současného příběhu. Opuštěné moravské náměstí, oprýskané zdi domů, věže, nevlídný hotel s rozvrzanou kovovou postelí, trapnost vítání občánků, nezájem personálu v ohavné prázdné restauraci, to vše si nezadalo s vojenským buzerplacem a s otročinou v dolech.

Ludvík je souzen a odsouzen kamarády, vyhozen ze strany i z fakulty. Tvrdý trest za pitomost. U pomocných technických praporů PTP si odkroutí dva roky tvrdé vojny, rok vojenského kriminálu, tři roky v dolech. Za nicotnost.

Skoro se mi nechce věřit, jaká to byla absurdní doba, kdybych už kapku nepatřila mezi pamětníky a nevěděla o tom své.

Svůj prohřešek a křivdu si Ludvík v sobě nosí celých patnáct let, kdy mu náhoda nečekaně přihraje Janu Dítětovou (Helena), manželku svazáka Pavla. Ludvíkova sebelítost utká v jeho ukřivděné mysli ďábelský plán pomsty. Vyspí se s ženou nenáviděného spolužáka, který mu zničil život. Stane se tak ve vypůjčeném bytě, kde mu osamělá opilá žena nečekaně vyzná lásku.

Vše je jinak, chlapská pomsta se nekoná a trapnost nevydařené msty se obrací proti jejímu osnovateli. Nenáviděný spolužák už dávno nezpívá budovatelské častušky, je úspěšný, je obdivovaný a milovaný.

„Žili jsme ve věznici, kde na balkonech hrály kapely,“ glosuje svou vlastní minulost bez pocitu studu.

Vše kolem v té šedi je bujaré, radostné, opět rozjuchané, zlosynům se daří lépe než kdysi. Marně Ludvík fackuje nevinné oběti, nenachází vykoupení.

„Nemáte rád lidi, Ludvíku. Vy jste jim dosud neodpustil!“ otočí se do kamery – na nás - evangelík v podání režiséra Evalda Schorma. „Ale svět, kde není nikomu odpuštěno, takový svět je peklo! A vy žijete v pekle, Ludvíku!“

Režisér Jaromil Jireš natočil Žert před čtyřiceti lety, v osudovém roce 1968, obnovená premiéra se konala v červenci 1990.

Archiv, časopis Krásná 2009

Fejetony
Měsíc zahradníkem - Květen Pražské maličkosti - Ďábel na Vyšehradě

Žádné komentáře

Přidat komentář