Vzpomínky na Karla Laštovku - Nina Divíšková

Vzpomínky na Karla Laštovku - Nina Divíšková

Vzpomínky na Karla Laštovku - Nina Divíšková

Malíř Karel Laštovka byl originál. Velká osobnost, která velmi výrazně poznamenala kulturní život Prahy ve druhé polovině dvacátého století. Pověstné byly jeho večírky, jimž se říkalo Laštovkovy salony. Byl svobodomyslný a nerad se nechával omezovat. Malování ale nebylo jeho jedinou láskou. Miloval také divadlo a díky divadlu poznával herce, herečky, zpěváky, zpěvačky a tanečníky, které postupně portrétoval. Zemřel na rakovinu v osmačtyřiceti letech.

Nina Divíšková, herečka

Karel Laštovka byl báječný kluk, skvělý malíř a fajn kamarád. Byla s ním velká legrace, nechci použít slovo sranda, protože jsem dáma staršího věku a nehodí se to. Poznala jsem ho v Redutě, když zpíval s kloboukem na hlavě populární kuplet, na jehož název už si nevzpomenu. Tehdy nás nikdo ještě nepředstavil. To se stalo posléze v Činoherním klubu, kde nás seznámil můj veliký přítel Zbyněk Pohlídal, výborný tanečník, který se posléze na tančení vykašlal, protože chtěl číst knihy.

Když za mnou jednou Karel přišel, že by mě rád namaloval, namítla jsem, že na to nemám obličej. On mi na to odpověděl, že tohle mám nechat na něm. Tak jsem to na něm nechala a ocitla se v jeho ateliéru v Mostecké ulici.

Maloval mě rovnou na plátno a obraz se mi moc líbil. I když mě zarazilo, že mi směrem k lůnu nakreslil schody. Vysvětlil mi však, že tohle ke mně patří. Měla jsem totiž v té době už dvě děti a schody symbolizovaly zřejmě mateřství. Nakreslil mě sice jako akt, i když nahá jsem mu neseděla. Všechno si domyslel. Přimaloval ke mně spoustu mužů, což mě udivilo, protože o tom můj život nikdy nebyl. Karel řekl, že to nejsou muži, které bych měla, ale jsou to ti, kteří mě chtěli. Namítla jsem, že jsem si nikdy takových mužů kolem sebe nevšimla, ale stejně mě to potěšilo.

Ráda jsem k němu chodila se svými problémy, protože dovedl nad vším mávnout rukou a uklidnit mě, abych si z toho nic nedělala. A milovala jsem jeho svérázný humor. Vybavuji si jednu historku, jakých byly stovky. V dobách normalizace nastoupil do Činoherního klubu kovaný soudruh, který měl dbát na ideovost souboru. Samozřejmě jsme ho neměli v lásce a Karel se za nás všechny pomstil. Po nějaké premiéře šel tento člověk, který měl velmi svéráznou chůzi, po schodišti a Karel mu začal v ústrety hlasitě zpívat: „Přichází zbožňovaná Kiki, přichází mužů ideál...“

Jednou jsem se s ním potkala, když jsem neměla nejlepší náladu. Nediskutoval se mnou a vzal mě na výlet do Pyšel, kam jezdila celá jeho parta ke kamarádovi na chalupu. Tam jsem prožila nezapomenutelnou svatojánskou noc, kdy se skákalo přes oheň, pilo se víno, opékaly se buřty. Všichni na mě byli úžasně milí a bylo to účinnější než pobyt v psychiatrické léčebně. Karel žil naplno a osud mu za to vyměřil krutou daň, zemřel v osmačtyřiceti letech. A náš společný kamarád Zbyněk Pohlídal odešel dokonce už v jedenačtyřiceti.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Ingrid Bergman & Roberto Rossellini versus veřejné mínění Vzpomínka z roku 2011: Václav Havel – 75

Žádné komentáře

Přidat komentář