Vzpomínka z roku 2011: Václav Havel – 75

Vzpomínka z roku 2011: Václav Havel – 75

Vzpomínka z roku 2011: Václav Havel – 75

Václav Havel (* 5. října 1936) je český dramatik, esejista a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). Je nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů. Byl také několikrát navržen na Nobelovu cenu míru. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád bílého lva I. třídy; Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka. Krásná by ráda využila této příležitosti, aby panu prezidentovi popřála k jeho pětasedmdesátým narozeninám zdraví, spokojenost a přiměřený klid. Dá rozum, že zdravíme též jeho ženu Dagmar. Čtenářkám a čtenářům Krásné pak nabízíme fragment poměrně neznámého a nenápadného rozhovoru, který jsme našli, jejž dával pan prezident 9. března roku 2000 a který je pro naši upatlanou a tragikomickou dobu opět nadmíru aktuální. Takto Václav Havel odpovídal na otázku „Co je slušnost“.

Začnu osobní vzpomínkou na své dětství a mládí, které hrálo u mě, tak jako u každého člověka, velmi důležitou roli při formování mého pohledu na svět, mých názorů a postojů, mého chování.

Vyrůstal jsem v prostředí neobyčejně slušném. Můj otec byl nesmírně laskavý, hodný a zdvořilý člověk, dobrák. Vzpomínám si, že v době mého osamostatňování, kdy se každý staví na vlastní nohy, opouští rodinné hnízdo a chce sám sebe nějak definovat, tak v oněch dobách jsem se proti tomuto přemrštěně slušnému prostředí bouřil a trošku jsem se svému otci za tu jeho laskavost posmíval. Říkal jsem mu: „Až tě budou věšet, tak ty budeš katovi říkat: Děkuji, že jste mi nasadil oprátku, děkuji pěkně, děkuji…“ Posmíval jsem se mu, ale sám jsem byl podobný. A mám s tím, popravdě řečeno, tu a tam trápení a problémy. Nicméně nelituji této výchovy, nelituji, že jsem vzešel z tohoto prostředí a že jakési, jak se dnes říká, slušnostní standardy, byly v těch dobách v mé duši nastaveny.

Co to slušnost je, se dá velmi těžko teoreticky definovat, je to spíše věc jakéhosi instinktu, vkusu, pocitu. Já myslím, že tak jako každý člověk znáte i vy velmi dobře tu situaci, kdy se necháte vplést do nějakého bídného kompromisu, víte, nebo alespoň cítíte, že je to bídný kompromis, jste z toho nesvůj a máte potom pocit jakési upatlanosti, ušpiněnosti, výčitek svědomí a všelijak se tím trápíte. Musí to znát každý, ať slušnější, nebo méně slušný. Stejně tak musí každý člověk znát ve větší či menší míře ten radostný pocit, že něco udělal správně, že překonal ta či ona pokušení a zachoval se v souladu a s mravními normami, které v sobě nosí.

Co je tedy ta slušnost? Je to spíše asi schopnost a odvaha člověka dělat věci, které dobrý pocit vyvolávají, a vyhýbat se těm, po nichž přichází onen nedobrý pocit upatlanosti. Mluvím o slušnosti, řekl bych, k sobě samému. Je to slušnost k vlastní kontinuitě, k vlastní identitě, je to úcta k normám, které v sobě nosíme, které cítíme, jimiž vše poměřujeme, a zpronevěřujeme-li se jim, jsme neslušní především sami k sobě. Slušnost k druhým? To je opět těžko pojmenovatelné či definovatelné. Já mám teď, v době, co se pohybuji ve sféře vysoké politiky – a už se tam pohybuji dlouho, déle než deset let, jsem pokud vím, nejdéle sloužící prezident v Evropě – jeden základní zážitek, zkušenost, a to, jak nesmírně důležité je mít cosi, co nazývám vkusem, vcítěním, ohleduplností, laskavostí k druhému, schopností mu naslouchat. Při nejrozmanitějších jednáních, ať už se týkají čehokoliv, je třeba, aby člověk uměl zvážit, do jaké míry má mluvit vážně a kdy je naopak na místě zažertovat, aby se všem ulevilo. Musí uvážit, jak moc má mluvit sám a jak moc má poslouchat toho druhého… Má zkušenost mi říká, že i v této sféře se slušnost posléze vyplácí.

Slušnost je také nebýt apatický k osudu druhých. Můj přítel Jan Lopatka, už zesnulý, dostal kdysi srdeční záchvat a odpoledne, kdy jsou ulice plné lidí, padl na Malostranském náměstí na zem. Ležel tam dvě a půl hodiny, než ho někdo zdvihl, než ho někam odnesli, než ho dali k doktorům. Lidi ho překračovali. Asi si řekli, že je to nějaký opilec a že se s ním nebudou zaplétat, protože kdyby se s ním zapletli, kdoví, co z toho vzejde. To je případ neslušnosti k druhému, apatie k osudu druhých. A je to něco, co se opět veskrze nevyplácí. Dnes většinu lidí trápí, jak je možné, že byly ukradeny stovky miliard korun. Jenže kdybychom všichni, a tím zdaleka nemyslím jen politiky, byli od počátku méně lhostejní a nad vším, co se kolem nás děje, nepřihmuřovali oči, možná by tolik peněz ukradeno nebylo. Když necháváme z rozličných důvodů – z falešné loajality, lenosti, pohodlnosti, strachu – mlčet naši ostražitost, jsme opět neslušní hlavně k sobě.

Slušnost je něco hlubšího než pouhá zdvořilost. Býti zdvořilý není samo o sobě tak namáhavé, i když s velkým nedostatkem zdvořilosti se setkáváme i dnes. Zejména v politických kruzích a ve veřejném životě na nezdvořilost narážím, kudy chodím. Nicméně to není to hlavní. Býti zdvořilým se lze naučit snadno. Slušnost je něco hlubšího a pravděpodobně namáhavějšího.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Vzpomínky na Karla Laštovku - Nina Divíšková České vynálezy - Erich Roučka

Žádné komentáře

Přidat komentář