Ingrid Bergman & Roberto Rossellini versus veřejné mínění

Ingrid Bergman & Roberto Rossellini versus veřejné mínění

Ingrid Bergman & Roberto Rossellini versus veřejné mínění

Před dvaašedesáti léty se setkali dva lidé, prožili spolu pět let, pak se rozešli. Mluví se o tom dodnes, v roce 1950 to však budilo masové vášně a otřásalo Amerikou. V Senátu tehdy pronesl zástupce státu Colorado Edwin C. Johnson dramatický projev, ve kterém brojil proti „mocnému přílivu zla“, jímž se cítil ohrožen on i celé Spojené státy. Zvláštní pomyšlení, co dokáže jedna filmová herečka, byť vysoké postavy a nesporných duchovních kvalit.

Chceme-li pochopit ono morální rozhořčení, použijme jako názornou pomůcku film Třpyt v trávě. Jeho děj se odehrává ve dvacátých létech a Elia Kazan ho natočil v roce 1961, je však něčím příznačný pro mravní atmosféru padesátých let, kdy polibek měl ještě příchuť čehosi úžasného – závazného či hříšně neřestného – a mimomanželský styk byl nemyslitelný skandál. Alespoň oficiálně. Ingrid Bergman & Roberto Rossellini Před dvaašedesáti léty se setkali dva lidé, prožili spolu pět let, pak se rozešli. Mluví se o tom dodnes, v roce 1950 to však budilo masové vášně a otřásalo Amerikou. V Senátu tehdy pronesl zástupce státu Colorado Edwin C. Johnson dramatický projev, ve kterém brojil proti „mocnému přílivu zla“, jímž se cítil ohrožen on i celé Spojené státy. Zvláštní pomyšlení, co dokáže jedna filmová herečka, byť vysoké postavy a nesporných duchovních kvalit. versus veřejné mínění Šedesátá léta byla sice za dveřmi – ale ještě nenastala! A malá města si nahlas chránila své iluze.

Ingrid Bergman, po Gretě Garbo další z úžasných Švédek, které k sobě přitáhl Hollywood, bylo v roce 1950 pětatřicet. Do Států přišla před jedenácti lety už jako uznávaná umělkyně velkého evropského formátu. Přes počáteční nedůvěru – byla tak jiná! – si rázem získala lásku diváků. Natočila zde šest filmů plus tři další s Alfredem Hitchcockem, za každý byla nominována na některou z velkých cen a čtyřikrát ji taky dostala. Titul za titulem – Intermezzo, Casablanca, Komu zvoní hrana, Plynové lampy, Jana z Arku – jí přinášel mimořádné postavení ve světě filmových hvězd. Byla krásná a oduševnělá i nenalíčená, bez rafinovaného svícení a umných filtrů před objektivy. Američanům plnila sen o nich samých, splývala jim s rolemi, které hrála, mnozí ji brali jako ztělesněný mravní ideál dokonalého ženství, nedotknutelná, čistá, bezmála svatá.

A najednou svým fanouškům – co víc, celému americkému lidu – provede takový podraz. Peleší se s nějakým intelektuálským Taliánem – vdaná – a dokonce mu porodí syna… Otec toho zajímavého Itala byl zámožný římský architekt, kterému Řím vděčí za své první kino. Jeho děti tam přirozeně směly bez vstupenky! Synové Roberto a Renzo toho odmala pilně využívali. Báječná hračka, ten film! A také škola! Nevšední, ale skutečná. Oba kluci na vysokou nešli, otec dával přednost výchově prostřednictvím domácích učitelů. Film Roberta zajímal především z technické stránky, brzy o něm věděl, co se dalo, a postupně si vyzkoušel všechny profese – střih, svícení, kameru, mixážní pult – po smrti svého otce se živil jako zvukař. Jeho bratr se dal na muziku, později mu psal hudbu k filmům.

Na via Ludovisi, kde bydleli, býval jejich sousedem jistý Benito Mussolini. Měl syna Vittoria, Roberto s ním kamarádil a to mu zřejmě usnadnilo režijní nástup. Do roku 1943 natočil tři „ideové“ filmy, zároveň však zpracovával i dokumenty pro odboj. Brilantní chlapík, říkali zasvěcení.

Když byl osvobozen Řím, povypůjčovalo si pár nadaných přátel peníze, kde se dalo, Rossellini režíroval, Fellini se podílel na scénáři, Fabrizi hrál… Vznikl Řím, otevřené město, film velmi nepodobný všem dosud natočeným filmům. A kupodivu, poválečné obecenstvo ho přijalo s nadšením. Úspěch se dostavil, neorealismus byl na světě. Úlohou filmu už nebylo vytvářet nový, iluzivní svět. Rossellini měl ctižádost co možná nejvíc doslovně zachytit a předvést, že je ten náš „obyčejný“ svět překvapivější, hroznější i dojemnější. Pracoval s ruční kamerou, bez technického scénáře, s neherci, kterým jen nadhodil téma, a pak už je nechal improvizovat. Film začal mluvit, jak jim zobák narostl. Zdánlivě všední scenérie se měnila v cosi podivně sugestivního.

Ingrid Bergman, hollywoodskou hvězdu prvního řádu, tento nový způsob vidění nadchl. Chápala, že se tu otvírají docela nové tvůrčí cesty. Sedla a napsala Rossellinimu dopis, ve kterém mu sama nabídla svou spolupráci. Nijak zvlášť známý tvůrce jen zalapal po dechu, setkali se v Paříži. A rozuměli si.

Ingrid přijala v Rosselliniho chystaném filmu Stromboli roli, kterou měla původně hrát Anna Magnani. V únoru 1950 se Ingrid narodil syn Roberto, jehož otcem byl Rosellini. Skandál! Ingrid teď v Hollywoodu hořela půda pod nohama. Fejetonisté i kněží z kazatelen se pouštěli do úvah o zradě, morálním rozvratu, hadu na srdci a pádu do pekel. Týden poté, co byla v Senátu veřejně označena za nebezpečí pro Spojené státy americké, dosáhla Ingrid rychlého mexického rozvodu, v městě Juarez se provdala za Rosselliniho, kterému se mezitím také nějak podařilo rozvést (ve své katolické vlasti byl ženat již podruhé!), a odjela s ním do Itálie. 

Oba byli velmi dospělí, velmi nadaní a na vrcholu svých tvůrčích sil. Domluva dvou tak silných jedinců s tak odlišným zázemím a intenzivním vnitřním životem jistě nebyla nudná, sotva však vždycky pohodová. V roce 1952 přišla na svět dvojčata, holčičky – jedna z nich, Isabella Rosselini, se stane italskou filmovou hvězdou. Souběžně se rodilo Rosselliniho charakteristické ústřední téma, které životopisci nazvou „osamělostí a oduševnělým půvabem ve světě bez morálních hodnot“. Ti dva spolu pracovali na pěti filmech, jejichž ohlas tehdy nebyl zdaleka jednoznačný. Diváci reagovali rozpačitě, v úzkých odborných kruzích Rossellinimu vytýkali, že prací s nanejvýš vědomou a profesionální herečkou porušuje striktní zásady nového směru. Sláva na sebe nechávala čekat, o finančním úspěchu ani nemluvě. Rossellini si přitom kategoricky nepřál, aby jeho manželka pracovala pod režijním vedením kohokoliv jiného. Okouzlení zmíralo na únavu materiálu.

V roce 1956 Ingrid přijala roli ve filmu Jeana Renoira Elena et les hommes, která ji vrátila na výsluní světové slávy. I Hollywood kapituloval; vracela se vítězně. Za film Anastasia dostala svého druhého Oscara za nejlepší herecký výkon. Odmítla však sošku převzít osobně.

Její manželství s Rossellinim skončilo, jako začalo, opět mezinárodním skandálem. Tehdejší indický ministerský předseda Džavaharlál Nehrú pojal ambiciózní plán zásadní proměny národního filmového umění. V roce 1957 pozval Rosselliniho, aby o Indii natočil velký dokument. Rossellini přijal nabídku s nadšením. Myšlenka to byla znamenitá, možnosti nekonečné a lze jen litovat, že film nakonec nevznikl. Rossellini si totiž ihned po příjezdu začal románek se scenáristkou jménem Sonali Das Gupta. V Indii si na takové věci nepotrpí, vypukl pořádný poprask. Nehrú byl nucen Rosselliniho požádat, aby odjel ze země.

tak se Rossellini zase jednou rozvedl. Později se věnoval televizní tvorbě – se Sonali vyženil dalšího syna, spolu měli ještě dceru Raffaelu. Tohle manželství vydrželo…

Ingrid pracovala. Byla schopna maximálního soustředění, měla podivuhodné jazykové schopnosti, hrála v pěti jazycích. Její herecké výkony svědčily… o tajemství…

V roce 1974 získala svého třetího Oscara za vlastně nevelkou roli staré švédské misionářky ve filmu Sidney Lumeta Vražda v Orient Expresu. Byla velmi viditelná herečka, její výrazové prostředky byly nenápadné – a nezapomenutelné. Už tehdy měla rakovinu prsu.

V roce 1978 získala svou sedmou nominaci na Oscara za Podzimní sonátu, v níž režisér Ingmar Bergmann rozehrál mučivé téma úspěšné umělkyně a její dcery (Liv Ullmann), která se musí nějak vyrovnat s matčinou slávou a se svou potřebou lásky. Ingrid měla opět příležitost hrát svým rodným jazykem – a patrně i hodnotit svůj vlastní život.

Ve svém posledním – televizním – filmu Žena jménem Golda hrála izraelskou premiérku Goldu Meier. Vypadala úplně jinak než ona, vysoká sošná Švédka měla představovat všeobecně známou drobnou černovlasou Židovku, ale každý jí věřil. Sama silná a důvěryhodná, byla vnitřně práva silné osobnosti, kterou ztělesňovala. Bylo jí už velmi zle, ale samozřejmě film dotočila, zemřela až pak. Dostala za něj další cenu – Emmy – ale tu už za ni převzala její nejstarší dcera Pia

Hollywoodské letopisy jsou plné afér daleko malebnějších, s rekvizitami skvostnějšími a podrobnostmi pikantnějšími. V případě těchto dvou vpravdě nadaných lidí, jejichž dráhy se nakrátko střetly, není vůbec důležité zjišťovat, „jak to bylo doopravdy a kdo za to může“. Ti dva nám dali svou tvůrčí silou skutečné a závažné dary. Je mnohem lépe je prostě brát, a když, tak přemýšlet, „jak to asi mohlo být“. A verze, kterou  si zvolíme, bude jistě správná. Přinejmenším bude svědčit o nás.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Christian Dior a jeho cesta od hnojiva k haute couture Vzpomínky na Karla Laštovku - Nina Divíšková

Žádné komentáře

Přidat komentář