Váhy – princip světa a vesmíru? (1. díl)
Pokud by na světě nastala absolutní rovnováha, vše by se zastavilo a zhroutilo. Vychýlení z rovnovážného stavu následované návratem k rovnovážnému stavu nebo vytvořením úplně nové rovnováhy je podstatou fungování nejen fyzikálních systémů, ale i živých organismů.
Váhy jako symbol
Vlastní podstatou vážení je rozkyv mezi dvěma krajními polohami přecházející posléze do stavu klidu – rovnováhy. V dnešní době se s klasickými dvouramennými váhami setkáváme už jen málo. V domácnostech, laboratořích i obchodech je nahradily pákové váhy mechanické a i ty jsou dnes rychle vytlačovány digitálními přístroji. Možná je to trochu škoda, protože rozkyv ramen vah pozvolna směřující do klidové polohy je svým způsobem fascinující a uklidňující podívanou.
Ovšem váhy tkví v našem každodenním životě nejen tímto ryze praktickým způsobem. Stačí se zamyslet nad tím, kolik slov, slovních obratů a přirovnání najdeme na toto téma v našem jazyce. Jestliže se někdo nemůže rozhodnout, říkáme, že je váhavý, ovšem pokud nad vším uvažuje, je rozvážný (což se tvrdí například o lidech narozených právě ve znamení Vah). Kdo ale nectí obecně uznávané hodnoty, ten je znevažuje. Snad nejčastěji užívaným termínem v tomto smyslu je ale asi slovo rovnováha, při vyslovení jako bychom už ani jeho podstatu nevnímali, a přitom tam pomyslný jazýček vah je stále přítomný.
Tisícero podob rovnováhy
Rovnováha charakterizuje stav klidu a vyrovnanosti. Přeneseně mluvíme o duševní rovnováze, rovnováze sil, globální a přírodní rovnováze. Rovnováhu chápeme jako cosi veskrze kladného, čeho bychom se měli snažit dosáhnout vždy a za všech okolností, ať již se jedná o rovnováhu naší duše a těla či rovnováhu v přírodě a na celé planetě. Jenže věci nebývají tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Všechno začíná už na úrovni buňky
Tak například vedení nervového signálu, neboli vzruchu je základní projev živé hmoty, díky čemuž jsme schopni pohybovat se, vidět, komunikovat ale i myslet, tvořit, milovat. Přitom na počátku každého takového vzruchu je prostý elektrochemický děj, kdy na membráně nervové buňky dojde k takzvané depolarizaci a dovnitř buňky se nahrnou ionty sodíku, a tím se mezi vnitřkem buňky a okolím vytvoří elektrický potenciál. Ten se po buněčné membráně prostřednictvím zvláštních zakončení šíří dál do druhé buňky a my cítíme chlad, žár nebo zahlédneme světelný záblesk.
Ve zlomcích vteřiny, kdy nepatrný elektrický výboj odezní, dojde k tomu, že zvláštní sodíkové pumpy odčerpají sodík z vnitřku buněk a rovnovážný stav se opět obnoví. Takových signálů prochází nervovými vlákny organismu každou vteřinu neuvěřitelné množství, v jednom okamžiku probíhají miliony depolarizací vystřídaných vzápětí rovnovážným stavem, a proto se v biologii a přírodních vědách vůbec hovoří o dynamické rovnováze.
