Adolf Born - humor je silný když je slabý

Adolf Born - humor je silný když je slabý

Adolf Born - humor je silný když je slabý

Jeho díla byla vystavována v Paříži, Montrealu, Berlíně, Lipsku, Frankfurtu, Stuttgartu, Mnichově, Hamburku, Ženevě, Bruselu, Lublani, Turíně, Sydney, Istanbulu, Barceloně, Oslu, Luzernu, Davosu, Tokiu a řadě dalších měst. Nejvíce se však jeho nezaměnitelný styl zapsal do širokého povědomí díky knižním ilustracím (Trampoty pana Tenkráta, Válka s mloky, Robinson, Mach a Šebestová, Tři mušketýři, Boříkovy lapálie, Pipi Dlouhá punčocha ad.) a animovaným filmům pro dospělé i děti (Mach a Šebestová, Žofka a spol., Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku aj.). Je také autorem kostýmů a dekorací k divadelním a operním představením (Čert a Káča, Slaměný klobouk, Ze života hmyzu, Kocour v botách)

Na letošním festivalu animovaného filmu Anifest bude i blok představující české klasiky, v němž mimochodem nebudete chybět. Diváci si tak budou moci připomenout, že Československo bývalo velmocí v oblasti animovaného filmu. Jak se to vlastně přihodilo?

 Vybudování této mocnosti bylo bezpochyby dílem Jiřího Trnky. On měl kromě svého nadání výtvarného též nadání vytvořit z ničeho něco. Tak vydupal ze země studio v Bartolomějské ulici. Málokdo si uvědomuje, že za ním jezdili konzultovat svou práci lidé ze všech evropských zemí. Všichni si Trnkových rad a dohledu považovali. Byl to Trnka, kdo vybudoval území noblesního animovaného filmu. Které ovšem zmizelo, protože animovaný film dostal strašlivé údery od Američanů a Japonců, kteří dělají nejmizernější filmy, co svět kdy viděl, ale kupodivu lidi si na to zvykli. Zejména jejich tvorba pro děti je naprostá idiocie. Zvíře spadne z mrakodrapu, rozplácne se, vstane, pak potká jinou figurku, dá jí do nosu… Z toho se již zcela vytratil inteligentní, humorný přístup k životu. O to větší vzdávám hold Jiřímu Trnkovi, za to, co dokázal.

To dnes nedělá každý, mnohým se možná zdá, že si až příliš zadal s politikou.

Ale nezadal. Trnka prostě uměl jednat s lidmi. Tehdy byla částka milion korun na animovaný film astronomická – a on ji uměl zajistit. Uměl v tom chodit. Pozval vždy funkcionáře, kteří zodpovídali za tu platbu, promítal jim americké filmy a byl přitom zásobený bulharským červeným vínem. Tím dostal každého toho odpovědného soudruha přesně do té nálady, kterou potřeboval.

Tuhle metodu zvládal velmi dobře také Jan Werich. Myslím, že oba, Trnka i Werich, dokázali mistrně tancovat podél té hranice, za níž se rozléhá území, které bychom mohli nazvat kolaborace s mocí. Ale myslím, že ani jeden z nich tu hranici nikdy nepřekročil. Proto ani stínem Trnkovi nevyčítám nic politického.

Kdy jste se v jeho studiu objevil prvně vy?

Někdy okolo roku 1960. Začal jsem loutkovým filmem, vymyslel jsem si takové figurky z umělé hmoty. Když se na to dívám zpětně, sám sobě nadávám. Za to, že jsem chtěl za každou cenu přijít  něčím novým. Svůj druhý film jsem pak dělal se Stanislavem Látalem: Robinson Crusoe. Za tím si stojím mnohem víc. Také jsem tehdy viděl na vlastní oči, jak lidé v Trnkově studiu byli posedlí prací, jak pilovali každý detail, jak byli absolutně ponořeni do toho, co dělali. Nevím, jestli taková posedlost dnes vládne i v těch nových soukromých společnostech. Kreslené filmy už totiž nedělám.

Proč?

Po smrti Miloše Macourka jsem dostal několik nabídek, ale všechny jsem zdvořile odmítl. Po Milošově smrti už mě nezajímá spolupráce s nikým jiným, navíc odmítám dělat na počítači.

Macourek byl asi opravdu výjimečný tvůrce.

Osobně považuji Miloše Macourka za největšího evropského spisovatele knih pro děti. Jeho absurdní pohádky jsou čtením pro inteligentní děti. U filmů je to stejné. V době, kdy jsme tvořili my, byly děti vyučeny k nesmírnému talentu pochopit gagy, byly vychovány ke vnímání náročnější komunikace. Na Barrandově jsme se třeba několikrát rozhodli ukázat kus filmu několika dospělým, co se tam pohybovali. Ti měli problém chápat všechny souvislosti. Děti se ale okamžitě orientovaly. Měly trénink. To teď bohužel mizí. Moudrý absurdní macourkovský gag už je na dnešní počítačové děti moc rafinovaný. Co bychom si nalhávali: všechny počítače vedou lidi k takové klopýtavé, ne úplně pravé inteligenci.

Setkání s Marcourkem bylo pro vás asi osudové.

Ano, my měli až bratrský vztah. Vyhovovali jsme si, byli jsme podobné typy. Například jsme oba byli pedanti na včasné příchody. Bylo nepřípustné, aby někdo z nás přišel na schůzku o pět minut později. Ale hlavně jsme měli podobnou poetiku. Milovali jsme svorně amerického spisovatele Jamese Thurbera. Ten psal neuvěřitelné povídky. Vymyslel si třeba pána, který doma moc nevynikal, tak začal snít o tom, jak letí letadlem, motor se porouchá a on ho spraví plnicím perem. My tyhle blbosti zbožňovali. Chtěli jsme dělat něco podobného. Proto jsme vytvořili několik animovaných filmů pro dospělé založené na podobné grotesknosti.

Ale proslavil vás nejvíce seriál pro děti Mach a Šebestová. To byl asi zlom ve vaší kariéře. Seriál byl přece velmi populární.

Zlom to byl a popularita toho seriálu byla obrovská. Po pravdě, někdy mě to až trošku zlobilo. Kolikrát jsem Milošovi říkal: „Hele, už se na toho Macha a Šebestovou vykašleme.“ Ale on zase dostal nový nápad a udolal mne. Bylo to samozřejmě bezvadné, byl to večerníček tak trochu i pro dospělé, v tom byla jeho výhoda a zvláštnost. Slyšel jsem, že svého času probíhal jakýsi lékařský kongres a předsedající ho přerušil s tím, že „běží nový Mach a Šebestová“. Možná k té popularitě přispívalo i to, že oficiální tvorba byla tehdy spíše chudá a nudná. Kreslený film přinášel jakýsi závan svobody. Byl enklávou, kam se utíkali lidi před cenzurou. Tím pádem také každý z nich svým výtvarným názorem posunul laťku animovaného filmu trošičku výš. Vůbec myslím podceňujeme, jak důležitá je role umění v bezvýchodných dobách.

Koho z výtvarníků jste si vážil?

Za nejlepšího českého grafika 20. století považuji jednoznačně Františka Tichého. Zajímavý přístup měl Zdeněk Seidl. On byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel a udělal tam spoustu zajímavých knih. Měl sklon k absurdní zkratce a mohl si dovolit tuhle zvláštní poetiku do svých knižních ilustrací bez obav vkládat, protože byl zároveň zaměstnancem nakladatelství, a měl tak mnohem silnější pozici než námezdní výtvarník. Samozřejmě jsem obdivoval i práci Kamila Lhotáka, z něhož se stal postupem let jeden z mých nejbližších přátel. Měl jsem ho rád nejen já, ale i všichni kolegové grafici. Pro jeho druh humoru, který byl nezaměnitelný a spontánní. Jeho kolegové, vážnější svou povahou i tvorbou, až trochu žárlili, protože my mladí jsme mu k narozeninám dělali i jakási „divadelní vystoupení“, což jsme pro nikoho jiného nikdy nedělali.

S Kamilem Lhotákem vás spojovala i láska ke starým časům, k belle epoque.

Ano, oba jsme měli rádi dobu secese. Ta nás zcela formovala. On miloval hlavně začátky techniky – balony, vzducholodě, ponorky. Mě víc upoutala móda a styl té doby. Secesní architekturu považuji za vůbec nejzajímavější stavební styl všech dob. Tehdy se bylo na každé fasádě na co koukat. Balkony drželi mohutní svalovci, nad nimi se usmívaly nahé slečny… To byla doba, která dávala sochařům, štukatérům, malířům stejné možnosti, jaké měli v baroku či v gotice. Moderní architektura tohle vše sprovodila ze světa. Což nemohu zapomenout hlavně Baťovi. Ten zničil všechna barokní náměstíčka v Československé republice. Ať přijedete do kteréhokoli českého městečka, najdete krásné náměstí a na něm jednu nesmyslnou škatuli. Stvůru. Tupou kostku. A můžete vzít jed, že to bylo původně postaveno jako Baťova prodejna za první republiky. Baťa zničil architekturu v celé zemi.

Vy první republiku nemáte moc rád, že?

První republiku považuji za absolutní pád. Její jediné štěstí bylo, že mohla leccos převzít z Rakousko-Uherska. Truhláři a krejčí byli ještě vyučeni za starých časů, takže určitá úroveň ještě chvilku vydržela. Ale jinak byla takzvaná první republika směšná. To ví každý, jen se to bojí říkat. Jediná pozitivní věc na ní byla láska ke krásné knize. Nakladatelé vybírali ilustrátory velmi odvážně, někdy i ty, kteří byli pro širokou veřejnost sotva stravitelní: Toyen, Štyrského, Muziku. To bylo výjimečné. Ale jinak jsem přesvědčen, že Rakousko-Uhersko bylo pro střední Evropu jediné optimální uspořádání. Nebýt jeho pádu, nedošlo by ke 2. světové válce, tím jsem si jistý. Tu způsobili právě prezidenti všelijakých ministátečků. Představitelé určitých vrstev obyvatel samozřejmě ty malé státečky mají rádi, protože je větší pravděpodobnost, že na ně vyjde nějaká funkce. Čím menší stát, tím víc funkcí – to je neměnný zákon. Ale to, že si z těch malých států každý dělá legraci, už tihle okresní vejboři nevidí. Proto také nikdy v cizině neříkám, že jsem z České republiky, protože ji stejně nikdo na světě nezná. Vždy říkám, že jsem z Prahy, tu zná každý. Jen v Izraeli kupodivu všichni věděli, že se Československo rozpadlo a že existuje nějaká Česká republika. Jinak vůbec nikdo netuší, co to je.

Vy cestujete evidentně rád. Kterou zemi máte nejraději?

Jednoznačně Turecko. To miluji bezmezně. Kdybych musel někdy opustit Českou republiku, zvolil bych si za nový domov určitě Turecko. Obdivuji jeho historii, jeho atmosféru. 

Není v tom trochu kontrast s tím starým Rakouskem?

Jistěže je, já jsem takový Jekyll a Hyde! V naší rakousko-uherské armádě byly samozřejmě i muslimské pluky, které měly dokonce svého muftího, ale je fakt, že s Tureckem byly potíže a vynikající turecký vojevůdce Kara Mustafa dojel na prohru zrovna u Vídně, právě tam mu přece byla poslána ona pověstná hedvábná šňůra k oběšení. Ale já si nemohu pomoci, nejraději bych měl obě ty kultury co nejblíže u sebe. Považuji za šíleně nešťastnou náhodu, že Turci vyklidili Moravu. Vždyť Brno mohlo být druhým Istanbulem. Měli bychom Orient za rohem a jezdili bychom tam dnes za pokroutkama na nedělní výlet. Je ovšem pravda, že moji moravští přátelé toto mé snění neposlouchají zrovna rádi. 

Vy máte něco, čemu se říká styl. Každý, kdo se podívá na vaši kresbu, pozná, že je vaše. Pracoval jste na tom cílevědomě?

Tak napůl. Člověk si vypracovává styl míšením různých dojmů. Cestovatelských, literárních, vizuálních. Mě asi nejvíc zformovala jakási láska k okraji. Já vím, že Rubens či Van Dyck byli mistři. Ale mě neoslovují. Rubens je noblesní, ale co si s tou noblesou počít? Já miluji jeho současníky, které dnes skoro nikdo nezná. Můj nejmilejší malíř je Hendrick Avercamp, který maloval celý život jednu jedinou věc: bruslařské scény. Ale vymýšlel přitom neuvěřitelné věci. Třeba kadibudku uprostřed kluziště, kde sedí člověk a kolem něho krouží bruslaři… Já svůj styl vytvořil jako určitou poctu tomuto zapomenutému okraji velikého umění.

Výrazným prvkem vaší tvorby je také humor.

Ano, i když klasickou karikaturu jsem kdysi přestal dělat. Ale ať chcete, nebo nechcete, pokud jste humorem naplněn, zůstává ve vás a vaše grafiky mají navždy určitý humorný aspekt. Navíc jsem vypozoroval, že čím je grafika závažněji dělaná, tím v ní humor víc vystoupí na povrch. Jedna z mých posledních grafik se jmenuje Snídaně v trávě s Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Inspirována byla slavným obrazem Manetovým, pochopitelně.

Je to grafika vlastně zcela vážná, má zachytit nějakou atmosféru zmizelé doby, ale ta Rettigová tam dodává určité absurdno. A ono je silnější právě v tom vážném kontextu. Kdybych se pokoušel namalovat vyloženě humoristický obrázek, nikdy to nebude mít to pravé kouzlo. Humor je silný, když je slabý.

Archiv, časopis Krásná, 2011

Osobnosti a rozhovory
Jaro ve Vídni Richard Feynman – ten, kterého všichni milovali

Žádné komentáře

Přidat komentář