Úvod Magazín Tibetský Pejsek a kočička

Tibetský Pejsek a kočička

Miroslav Pošta vystudoval na Filozofické fakultě UK obor překladatelství-tlumočnictví, angličtina a ekonomie. Od roku 1998 pracuje jako překladatel a tlumočník, ale nejraději překládá uměleckou tvorbu, zejména beletrii (např. autobiografickou knihu matky 14. dalajlamy Můj syn dalajlama). Byl dlouholetým členem sdružení Lungta, které českou veřejnost seznamuje s tibetskou kulturou a realizuje projekty humanitární pomoci v tibetských komunitách v Indii.

V době prázdnin často jezdil do buddhistických klášterních škol, aby tam vyučoval angličtinu a práci s počítačem. Jeho velkým snem je zřídit v tibetském exilu „centrum tibetského jazyka“, které by do tibetštiny překládalo tituly západní literatury. „Evropané mají o Tibeťanech zkreslené představy stejně jako oni o nás. Myslím, že tím správným klíčem, jak tyto mylné představy uvádět na pravou míru, mohou být právě knihy,“ říká.

Co se vám líbí na tibetské kultuře a v čem by se mohl Západ od ní učit, čím by ho mohla inspirovat?

Nejen na Tibetu, ale i na jiných asijských zemích se mi líbí to, že tamní lidé vyznávají jiný životní styl a žijí v jiném rytmu, který možná u nás byl běžný před mnoha desetiletími nebo spíše staletími. Díky tomu k sobě lidé mají blíž. Další věc je buddhismus, nejen jako náboženství, ale současně jako způsob života a uvažování. Z něho si můžeme vzít ledacos i my, ať jsme buddhisté, křesťané, nebo ateisté. Buddhismus se totiž dá brát i jako skvělá aplikovaná psychologie.

Co bylo tím hlavním impulsem, že jste se začal tak intenzivně zabývat tibetskou kulturou?

S Tibetem jsem se začal blíže seznamovat v roce 2000, kdy jsem si přečetl knihu Sedm let v Tibetu, a krátce poté jsem v Praze navštívil dalajlamovu přednášku. Nadchla mě duchovní tradice Tibeťanů a v klidu mě nenechal ani smysl pro spravedlnost: když jsem viděl, co se Tibeťanům děje, cítil jsem potřebu něco pro ně udělat. Navíc mě vždy zajímaly jazyky, a tak mě zaujalo to, že mají vlastní jazyk a písmo, které podle mého názoru patří mezi nejkrásnější na světě. Tehdy jsem se nabídl Občanskému sdružení Lungta, jestli mu nemůžu pomáhat jako překladatel. V Lungtě jsem pak působil šest nebo sedm let.

Znalost tibetštiny jako spisovného jazyka se u Tibeťanů pomalu vytrácí. Jak vnímáte budoucnost tohoto jazyka, stane se pouze akademickou záležitostí?

V blízké budoucnosti bych to tak černě neviděl. Tibeťané mezi sebou běžně tibetsky hovoří jak v Tibetu, tak v exilu. Umíráček tibetštině tedy rozhodně nezvoní. Ocitá se ale na druhé koleji, protože čínské úřady v Tibetu stále více prosazují ve školách znalost čínštiny. Mladí lidé v exilu zase lační po angličtině, protože jim otevírá dveře do světa, a k mateřštině se chovají trochu macešsky.

Jak to vypadá s tibetštinou v klášterních školách. Je kvůli četbě posvátných textů stále základní učební normou?

Ano, pro studium buddhistických textů je znalost tibetštiny nezbytná, takže mniši a mnišky tento jazyk studují a po jazykové stránce určitě patří mezi ty nejvzdělanější. Mimochodem tibetština má velmi složitý historický pravopis. Číst se naučíte za chvíli, ale správný pravopis často ve slovníku ověřují i velmi vzdělaní Tibeťané.

Podařilo se vám vydat v tibetštině knihu Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce, jaký měla ohlas u tibetských dětí?

Co se týče ohlasu, tibetský exil je v neustálém pohybu, organizace vznikají a zanikají, jednotlivci se přesouvají mezi jednotlivými osadami, mezi Indií, Nepálem a Tibetem, mnozí odcházejí do Evropy nebo Ameriky, a tak bohužel skončila i partnerská organizace, která projekt v Indii realizovala. A protože jsem v Indii od té doby nebyl, vím jen to, že knížky šly do tibetských škol v Indii. Jedinou reakci tak mám od česko-tibetské rodiny, kde dětem z tibetského Pejska a kočičky četli, a dětem se knížka moc líbila.

Archiv, časopis Krásná 2011, Fotografie: Pixabay, Unsplash

Pel-mel
Vzhůru do Horních Počernic! Brassaï a jeho skutečný svět