Místo je místo v srdci, je to vztah

Místo je místo v srdci, je to vztah

Místo je místo v srdci, je to vztah

Země sama nakonec sděluje nejvíc tomu, kdo se neptá moc hlasitě. Ta nejlepší tajemství se nám jen připomínají, ale neukazují. Tehdy pod Silbury jsem začal (sám pro sebe) skládat Poutníkova pravidla. Dokončil jsem je o dva roky později v Labských pískovcích a zapomněl. Zde jsou – a nechtějí být brána příliš vážně, protože bytost místa a bytost člověka se nedají vtěsnat do jednoho schématu.

Pravidlo domova

Člověk je doma v jedné krajině, někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc. Každá, byť malá památka místa, kde jsme doma, je důležitější než velká památka jiné krajiny. Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny – kvůli srovnání, kvůli poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme.

Pravidlo rezonance

Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsem jen návštěvníkem.

Pravidlo nenahraditelnosti

Existují místa, která nejdou nahradit žádnými jinými místy. U nás to je například Vyšehrad, Velehrad a Říp. Jsou nenahraditelná města jako Znojmo a Praha.

Pravidlo vanutí

Duch vane, kam chce, ale někam chce víc. Málokdy vnímá „duše v nás“ přímo „duši okolo nás“. Nejsme andělé, potřebujeme hmotného prostředníka – místo či předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo jimi hýbá.

Pravidlo různých pohledů

Někdo vnímá krásu místa, jiný mýtus či poezii, jiný rozumí náboji a proudům energií. Žádná z těchto cest není nadřazena jiné. Mnozí prohlašují, že vědí kudy a jak proudí skrytá síla – ale to je často jen poznání technika, který ví, jak je „věc“ udělána, kudy vedou dráty, aniž by vnímal jiné stejně důležité (nebo důležitější) aspekty. Málokdo je ustrojen tak, aby naslouchal více můzám.

Pravidlo pokličky

Některá místa, a dokonce celé krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou – uzavřené či zraněné a trpící. Hlouběji je třeba nějaký pokřivený, ale přesto krásný vnitřní život. Příklad: větší části Krušných hor a Sudet obecně. Jsou také krajiny jako český kras, jejichž bytost uniká, skrývá se v ponorných řekách a jen málokdy vystupuje k povrchu. Můžete v nich žít roky a nezahlédnout ji. Neznamená to však, že není.

Pravidlo návratu

Tak jako mezi lidmi existuje láska na první pohled, tak existuje mezi člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen když na ně není jasnû vidět. Zážitek z Avebury: síla jak obří krtek se pomalu propracovává k povrchu a pak se stáčí do hloubky a neznáma. Jindy jsem ho již nezastihl.

Zákon pomalého přibližování

Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět, je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel – přijmou vás, ale budete čekat. Vím o jednom místu (určitě jich je mnoho, ale neměl jsem na ně čas), kde je nutné přibližovat se tři dny. K neznámým posvátným místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se přiblížit. Neznámé místo je nejenom to, které neznáme, ale také to, které nezná nás. Některá místa vyžadují velkou úctu, jinde je na překážku a úsměvem svedeme víc.

Pravidlo přátelského pošťuchování

Chceme-li poznat nějaké místo, je třeba střídat aktivní a pasivní přístup. V aktivní části setkání člověk šťouchne do místa s otázkou: Kdo jsi, prosím? Pak se obvykle nic neděje, místo žije v jiném času než člověk, pak někdy následuje odpověď. Rychlé odpovědi bývají zavádějící.

Pravidlo posvátných her

Jsou místa či linie, kde se dějí neobvyklé věci a citliví lidé vídávají neobvyklé obrazy. V mnoha případech tyto jevy odkazují ke skutečným událostem a zasluhují pečlivou pozornost. Je však mnoho míst hravých či nadaných zvláštním (někdy zlomyslným humorem), která produkují obrazy, jež nemají být vysvětlovány.

Pravidlo završování

Místo, které je bytostí, dospívá a roste. Může mít několik pravěkých významů, pozdější křesťanskou duši a dnes třeba hlubinně ekologický význam. Na místech bývá něco od přírody a něco od lidí. Něco poměrně stálého, ale také něco proměnlivého, co oslovuje každou dobu jejím vlastním způsobem. Některá líná a nepořádná či očarovaná místa si pletou dobu nebo zaspí celé věky a pak se probudí do doby, ve které se dobře neorientují. Některá místa se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik desítek metrů během několika staletí a střídavě či trvale slábnou.

Pravidlo vzájemného probouzení

Poutěmi na místa probouzíme a ozdravujeme zemi, která nám to oplácí. Místo v krajině odpovídá místu v srdci. Nebýt tohoto posledního pravidla, tak bych tuto zprávu asi nepsal. Jenže probouzející se země si přeje být navštěvována. Opakovaně vidím, jak jsou místa v Čechách zarezlá a nepoužívaná. Ale rozhýbávají se. Roste počet tichých poutníků. Na kamenech a v lesích člověk stále ěastûji narazí na drobné obětiny – kytičku z obilí, péro ptáka ve vřesovém svazku a kruh z ulit hlemýřďů. Mé sdělení je jednoduché, bohové země se probouzejí, nastává čas změn, říkám si s radostí a obavami.

Pel-mel
Slavné hostiny (1. díl) Záhadný Nikola Tesla (1. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář