Brassaï a jeho skutečný svět

V čem však exceloval nejvíce, byla fotografie. Jako jeden z prvních začal zachycovat svět takový, jaký opravdu byl. Nebál se zajít tam, kam se nikdo před ním neodvážil, a i proto si vysloužil titul jednoho z nejdůležitějších avantgardních fotografů.

Brassaï, ke kterému se Francie hrdě hlásí jako ke svému fotografovi, se ve skutečnosti narodil v dnešním Rumunsku pod jménem Gyula Halász. Ve třech letech přijel do Paříže za svým otcem, který zde přednášel literaturu na Sorbonně. I když tam tehdy dlouho nepobyl, v paměti mu zůstala spousta obrazů, které se později snažil vyfotografovat. Pařížské první automobily, cirkusy a kolotoče, to vše v něm jako v malém chlapci zanechalo velmi silný dojem a už tehdy se rozhodl, že se do Paříže jednou vrátí. Než musel narukovat ke kavalérii bojující v první světové válce, studoval malbu a sochařství na Akademii výtvarných umění v Budapešti. Po skončení války se usadil na krátkou dobu v Berlíně, kde pracoval jako novinář a současně studoval na místní Akademii výtvarných umění. O čtyři roky později se odstěhoval do Paříže a zůstal tam po zbytek svého života. Později řekl svému příteli Pablu Piccasovi: „Celý můj život směřoval do Paříže, jen to nebyla má první zastávka.“ Po příjezdu do města se rozhodl pro svůj pseudonym Brassaï, což je francouzský název jeho rodiště. Francouzštinu se učil z knih Marcela Prousta, žil v bohémské čtvrti Montparnasse a mnoho večerů strávil filozofováním o životě s Jacquesem Prévertem nebo Henrym Millerem. Ten ho později ve své eseji nazval „okem Paříže“. K fotografování Brassaïe přivedla jak jeho práce, tak láska k nočnímu životu. Noční Paříž, městská scenérie ve světle lamp, ale i drsná tvář města, která byla přes den jaksi v pozadí, to vše pro něj bylo výzvou.

Až fotografie mi umožnila zcela pochopit pařížské noci, ulice a zahrady – i v dešti a blátě.

V roce 1932 Brassaï vydal svou první publikaci pod názvem Paris de nuit neboli Noční Paříž. Kniha měla veliký ohlas a brzy se k obrázkům nočních ulic začaly přidávat fotografie z nejrůznějších večírků, opery, baletu, a hlavně kaváren, kde fotografoval jak debatující intelektuály, tak milence nebo místní figurky. Do svého archivu si také postupně přidával své umělecké přátele, mezi něž například patřil již zmiňovaný Pablo Picasso, Salvador Dalí, Henri Matisse. V roce 1937 ho oslovil umělecký ředitel francouzské odnože časopisu Harper’s Bazaar, aby s magazínem spolupracoval jako jeden z dvorních fotografů. S časopisem nakonec spolupracoval celých 25 let. Sám se však nikdy nepřestal brouzdat nočními ulicemi – fotografoval téměř každou noc. Mezi jeho významnou tvorbu patří například série portrétů Pabla Picassa, kterou vytvořil v roce 1939 pro časopis Life. Byl velmi pilný a za svůj život připravil nespočet samostatných výstav v celé Evropě i Spojených státech. Ani na novinářské řemeslo nezanevřel a jako spisovatel se dočkal úspěchu. Stal se autorem sedmnácti knih, mezi ty nejznámější patří Hovory s Picassem a novela Mariin příběh.

Mou ambicí vždy bylo zachytit na fotografii skutečnost a realitu všedního dne. Představit město tak, jako kdybyste ho viděli poprvé, a přesto ho znali.

Jedno období si pohrával i s filmovou tvorbou a i v tomto směru stála štěstěna při něm. V roce 1956 získal za svůj film ocenění Nejoriginálnější film na festivalu v Cannes. Ke svým osmdesátým narozeninám v roce 1979 uspořádal rozsáhlou retrospektivní výstavu v New Yorku a v Londýně. Zemřel o pět let později a dnes je, podle svého posledního přání, pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Ani po smrti ji nechtěl opustit.

Archiv, časopis Krásná 2010