Teplo – budík života

Teplo – budík života

Teplo – budík života

Pocit tepla a tepelné pohody patří k nejpříjemnějším smyslovým prožitkům. V zimě, kdy nám venku zalézá za nehty, tváře bičuje mrazivý vítr a oči zalepují sněhové vločky, bývá návrat do krásně vytopené místnosti víc než slastný. Hřejivé pohlazení sílícího jarního sluníčka je symbolem probuzení a ani úmorná letní vedra nic nezmění na tom, že máme teplo rádi. Teplo nám však dává více než příjemné pocity. Je to fyzikální fenomén, energie – díky ní existuje život na této planetě v podobě, jakou známe.

Každý živý organismus žije v nějakém prostředí, kde panuje určitý teplotní režim. Jinak je to v tropech či na rovníku, jinak na pólech nebo v mořských hlubinách. Někde teplota během kratších či delších časových údobí markantně kolísá, jinde může být po celý rok relativně stálá. Teplota je hlavním faktorem, který určuje vznik a základní vlastnosti klimatických pásem Země. Je pak na všem živém, jak se podmínkám dokáže přizpůsobit. A tak jsou organismy chladnomilné, které si libují v polárních pustinách nebo zamrzlé tundře. Teplomilným druhům je nejlépe v tropických deštných pralesích kolem rovníku, kde ani v noci teplota nijak znatelně neklesá. Mezi živočichy a rostlinami najdeme i obzvláště přizpůsobivé druhy, schopné žít třeba v horkých vřídlech nebo naopak přežít zamrznutí v ledu.

Teplo + světlo = život

Nejdůležitějším zdrojem tepla pro naši planetu a pro všechno živé je sluneční záření. Světlo, které k nám ze Slunce přichází, z fyzikálního hlediska elektromagnetické vlnění, se skládá ze složek s různou vlnovou délkou. Na jednom konci spektra je krátkovlnné ultrafialové záření, jemuž sice vděčíme za možnost opalovat se, ale které je ve vyšších dávkách nebezpečné. Život na planetě před ním chrání jako štít ozonová vrstva. Na druhé straně světelného spektra je dlouhovlnné infračervené záření, které vnímáme jako teplo. Proto sluneční paprsky na jaře tak blahodárně hřejí, v létě zase nepříjemně pálí.

Někdo by mohl namítnout, že máme k dispozici i jiné zdroje tepla. Když je nám zima, můžeme si přece přitopit uhlím, dřívím nebo plynem i naše tělo produkuje vlastní teplo. Jenže zapomínáme na to, že dřevo a fosilní paliva, jako je uhlí, by nikdy nevznikly, kdyby nebylo fotosyntézy, reakce, při níž za působení slunečního záření „vyrábějí“ zelené rostliny organickou hmotu – stonky, listy, větve, dřevo –, která pak slouží jako zdroj potravy dalším organismům. Také ropa a plyn mají organický původ. Jediným skutečně pozemským zdrojem tepla je žhavé nitro naší planety, dávající o sobě vědět prostřednictvím kráterů vulkánů a gejzírů horkých vřídel.

Teplo přicházející ze Slunce však tu není od toho, aby nás oblažovalo příjemnými pocity nebo naopak mořilo horkem. Slunce je obrovský vesmírný kotel, který ohřívá povrch souše a oceánů, vzduch, umožňuje odpařování vody, a především rozpouští led a sníh. To je životně důležité v polárních oblastech a v mírném pásmu. Organismy jsou schopné ve zmrzlém stavu za určitých okolností přežívat, ale ne se trvale rozvíjet. Bez tepla život nekvete.

Přitopit, či ochladit?

Donedávna jsme se ve škole učili, že podle teploty těla živočichy dělíme na teplokrevné a studenokrevné. Bylo to snadno pochopitelné a zapamatovatelné, jenže dnes už to tak úplně neplatí. Nejde totiž ani tak o teplotu krve, ale spíše o schopnost živočicha udržovat tělesnou teplotu v určitém úzkém rozmezí či schopnost vyrovnat se s jejím poměrně velkým kolísáním. Proto dnes hovoříme o živočiších se stálou a proměnlivou teplotou. Živočichové se stálou teplotou (tedy teplokrevní živočichové) jsou ptáci a savci. Stálá tělesná teplota má své nesporné výhody. Živočich není závislý na teplotě z okolí, protože jeho organismus si teplo dokáže metabolickými pochody vyrobit sám.

Díky tomu jsou savci (s výjimkou zimních spáčů) a ptáci čilí i v zimě, kdy teplota klesá hluboko pod bod mrazu, a mohou tak trvale osídlit i velmi chladné a nehostinné končiny. Na světě ale není nikdy nic zadarmo. Intenzivní metabolismus produkující teplo nemůže pracovat bez přísunu energie, a tak jsou všichni „teplokrevní“ odsouzeni k stálému shánění zdroje energie – potravy. Za to, že si náš organismus přitápí, musíme zkrátka zaplatit. Živočichové s proměnlivou tělesnou teplotou – ryby, obojživelníci, a hlavně plazi – jsou závislí na teplotě okolí. Teplo potřebují, aby se jim v těle rozběhly metabolické pochody, na druhé straně při nižší teplotě plazi energeticky ušetří. Při zvýšení vnější teploty o 10 ºC se intenzita látkové přeměny plazů zvýší dvakrát. Proto se hadi a ještěři po chladných nocích vyhřívají na ranním sluníčku, aby byli vůbec schopni pohybovat se a lovit.

Když trvá chladné období déle, je pohyblivost plazů omezena a někdy hraničí se strnulostí. Citlivosti plazů na chlad využívají někteří cirkusoví „umělci“ předvádějící zápasy na „život a na smrt“ s hroznýši, krajtami nebo anakondami. Totéž dělají občas filmaři, když potřebují předvést nebezpečného hada pěkně zblízka. Známý australský dobrodruh Steve Irwin s sebou při natáčení seriálu o australských hadech vozil chladicí box, kde schoulení plazi čekali v plastových krabicích, až si pro ně umělec přijde a půjdou „na plac“. Odborně podchlazený plaz reaguje zpomaleně, a nechá si proto líbit ledajaké zacházení.

Archiv, časopis Krásná 2007

Pel-mel
Benátský karneval Lejla Abbasová - to, co chci dělat, není to, co dělám

Žádné komentáře

Přidat komentář