Smutný úděl mořských obrů - Velryby (1. díl)

Smutný úděl mořských obrů - Velryby (1. díl)

Smutný úděl mořských obrů - Velryby (1. díl)

Kytovce považuje lid namnoze za ryby nejen proto, že žijí výhradně ve vodě, jako ryby nemohou vystupovati na zem, nýbrž při povrchním ohledání vyhlížejí pro své člunovité tělo a ploutvovitě utvářené končetiny jako ryby. Budiž však zdůrazněno, že kytovci jsou praví savci: mají teplou krev, dýchají plícemi, mláďata jsou vyživována, přesto že vodní prostředí je tomu na překážku, mlékem mateřským. To napsal o nejpodivuhodnější skupině savců německý přírodovědec Alfréd Brehm.

Celý řád kytovců má přes 80 druhů obývajících převážně mořské vody, jen několik málo druhů žije ve velkých řekách. Rozměry těla největších zástupců řádu se vymykají lidským představám. Plejtvák obrovský, největší tvor naší planety vůbec, dorůstá délky přes 27 metrů. Zajímavé je, že samci jsou asi o 2–3 metry menší než samice. Hmotnost dospělých jedinců přesahuje 100 tun. Největší ulovený plejtvák obrovský vážil přes 163 tun, někdy se uvádějí i odhady na hranici 180 tun. Pro porovnání – největší z populárních dinosaurů mohl vážit nejvýše 60 tun.

Podle tělesné stavby a způsobu obživy zoologové rozlišují kytovce na dvě velké skupiny – a to kytovce zubaté a takzvané kosticovce. Mezi ozubené patří půvabní delfíni a jejich příbuzní – plískavice, sviňuchy, kulohlavci a také obdivované kosatky. Podřád kosticovců, to jsou legendární obři moří plejtváci a velryby. Zatímco zubaté kytovce obdařila příroda dokonalým, v případě kosatek až hrozivým chrupem, kosticovci mají tlamu plnou pružných plochých lamel, kostic, které jsou na konci ještě opatřeny hustými štětinatými výrůstky. Tento důmyslný systém funguje jako obrovské síto, tak dokonalé, že v něm uváznou nejen drobné rybky, ale dokonce mořský plankton. Až se to zdá neuvěřitelné, obři oceánu se živí tou nejmenší drobotinou, jakou vody moří a oceánů nabízejí, rybím potěrem, drobnými korýši a jejich larvami, mořskými řasami, denně spotřebují kolem pěti tun planktonu. Polknout biblického Jonáše by byl pro velrybu neřešitelný problém, protože by se přes hustou hradbu kostic nedostal ani na okraj jícnu. Pokud by se ale dostal do tlamy kosatce, zřejmě by to byl úplně jiný příběh.

Zpátky do vody

I když jsou dnes všeobecné přírodovědné znalosti obyvatelstva na lepší úrovni, než tomu bylo kdysi, mnoho lidí ani netuší, že kytovci jsou vlastně savci jako my. Možná na tom má svůj podíl i poněkud nešťastný český název – velryba neboli velká ryba. Plejtváci, keporkakové, vorvaňové, velryby nemají s rybami nic společného, jsou to savci, kteří se usídlili zpátky ve vodě. Z hodin přírodopisu si pamatujeme, že evoluce živočišné říše směřovala z vody na souš, od jedné skupiny ryb přes obojživelníky k plazům a posléze až savcům a ptákům. Jenže na souši začalo být záhy těsno. Obrovské prostory moří a oceánů kromě ryb, paryb a bezobratlých zely prázdnotou a nabízely snadnou obživu.

To byl zřejmě hlavní důvod, proč se jedna skupina savců obývajících mořská pobřeží rozhodla pro návrat do vodního živlu. První tvorové dobyli souš díky tomu, že je příroda obdařila končetinami. Ve vodě je nepotřebovali, protože tělo nadnášela voda. Na souši však vládne zemská tíže a bez podpory silných svalnatých končetin je pohyb jen velmi obtížný. Předkové kytovců měli při svém návratu do vody problém opačný. Potřebovali se končetin postupně zbavit, protože ve vodě by jim spíše překážely. Konečný výsledek pozoruhodného evolučního experimentu je zřejmý. Místo končetin mají ploutvovité útvary, tělo dostalo vřetenovitý hydrodynamický tvar a to tak dokonalý, že si je s rybami pleteme. Příroda se při svých evolučních experimentech neopakuje, a tak dostali kytovci do vínku ocasní ploutev podobnou té rybí, ale úplně jiné stavby. U ryb a paryb je ocasní ploutev ve vertikální poloze a živočich se pohybuje vpřed máváním ocasu ze strany na stranu, u kytovců je ocasní ploutev postavena horizontálně a pohyb vzniká máváním ocasního násadce nahoru a dolů.

Když se lov změní v jatka

Člověk je tvor, který se dokáže zázrakům přírody sice upřímně obdivovat, ale zároveň nikdy neopomene využít je ke svému prospěchu. Nejinak je tomu i u kytovců. Inteligentním a přátelským delfínům stejně jako obrovitým plejtvákům a velrybám vyvstal s příchodem člověka protivník a nepřítel v jedné osobě. Kytovci mnoho přirozených nepřátel nemají. Delfíni se mohou stát obětí některého z velkých druhů žraloků, mláďata velkých kytovců bývají kořistí jiných kytovců – kosatek. Ale na dospělého plejtváka, dorůstajícího rozměrů menší lodi, si nikdo netroufne. S výjimkou člověka. Ten sice vedle mořských obrů vypadá jako trpaslík, ale díky své inteligenci a vynalézavosti si dokázal poradit i v tomto případě. Velryby lovily od nepaměti národy žijící na mořském pobřeží, ať již to byli Inuité, Čukčové, příslušníci indiánských kmenů z tichomořského pobřeží dnešní Kanady a USA nebo původní obyvatelé Tichomoří.

Zpočátku to byl nerovný souboj s nejistým výsledkem. Lovci na malých vratkých člunech s dřevěnými oštěpy riskovali na každé výpravě život. S rozvojem lidské civilizace a technickými vynálezy se situace začala měnit. Oštěpy vystřídaly harpuny, ty pak nahradilo harpunové dělo. Vesla vystřídaly plachty, později parní stroje a dieselové motory. Velcí kytovci začali být pronásledováni ve všech koutech moří a oceánů. Lov velryb přestal být prostředkem obživy domorodých kmenů a proměnil se v průmysl.

Z velrybářského řemesla, kdysi souboje lidského umu a houževnatosti s obratností a vytrvalostí zvířete, se stala bezohledná jatka. Proti harpuně s výbušnou náloží vypálené z děla na přídi rychlé lodi nemá šanci ani ten největší kytovec. Po zásahu promění exploze vnitřní orgány zvířete v krvavou hmotu. Zoologové se snažili zjistit, jak účinná je harpuna s výbušnou hlavicí, kterou používali norští velrybáři počátkem 90. let minulého století. Asi polovina plejtváků malých (349 z 811) byla zabita „okamžitě“, čímž je míněno během několika desítek vteřin. Přes 90 procent jich zahynulo do 10 minut, ale několik jedinců, u nichž harpuna nezasáhla životně důležité orgány, přežilo až 50 minut. Sledování z let 1984–86 ukázalo, že 16 procent plejtváků bylo po zásahu harpunovým dělem naživu dlouhých 15 minut.

Žádná z těchto statistik však nemůže zachytit utrpení, úzkost a vyčerpání, kterému jsou zvířata vystavena od chvíle, kdy je dělový člun začne pronásledovat. Od poloviny 20. století brázdí světové oceány plovoucí továrny, které úlovek rovnou na moři zpracovávají a ukládají do chladicích boxů. Velrybí tuk, maso, spermacet – specifická olejovitá látka a bájná ambra z žaludku vorvaňů, to vše byly suroviny, které donedávna tvořily významnou položku příjmu ekonomik přímořských států. Současná civilizace je schopna se bez těchto produktů obejít, přesto nemají obři moří vyhráno.

Archiv, časopis Krásná, 2010

Pel-mel
Kdo je to? Eva Wolfová - Jsou to spoluhráči na trhu

Žádné komentáře

Přidat komentář