Slavnost narození sv. Jana Křtitele (24. červen)
Sv. Jan Křtitel se jako „prorok a ten, kdo připravil cestu Mesiáši,“ těšil zvláštní úctě již v dobách apoštolské církve. Nejstarší oslavy svátku Jana Křtitele jsou doloženy ve 4. století. Zatímco na Východě byl Janův svátek dáván do souvislosti s Kristovým křtem v Jordánu, západní církev ho slavila v souladu s Lukášovým evangeliem šest měsíců před svátkem Narození Páně.
Oslava Janova narození připadala na letní slunovrat, astronomický počátek léta. Ve středověku pořádala církev o světcově svátku procesí a poutě. Součástí oslav byly svatojánské hostiny. Organizovala je bratrstva sv. Jana Křtitele (též svatojánská bratrstva). V době křížových výprav se jako cizokrajná zvláštnost na hostinách podával tzv. svatojánský chléb. Byly to lusky rohovníku (lat. Ceratonia siliqua), kterými se měl Jan podle legendy živit na poušti. Jídelníček si zpestřoval ještě medem a kobylkami. Se svátkem sv. Jana Křtitele byly spojeny četné lidové zvyky:
V tajemném šeru svatvečera před sv. Janem vzplanou na výšinách ohně svatojanské. Mládež ozdobí si hlavy věnci, opásají se černobýlem – a tichem nočním rozléhá se jásot a zpěv… .
Tancují kolem plápolajících hranic, metají do výše nasmolená, žhavá pometla, přeskakují oheň, dívají se skrze věnce do plamenův, aby jich nebolela po celý rok hlava, oči… (Čeněk Závrt).
Podle lidové pověrečnosti rozkvétal o svatojánské noci uprostřed lesů květ kapradí. Nálezci propůjčoval schopnost porozumět řeči zvířat a otevíral cestu k zakopaným pokladům. O sv. Janu sbíraly babky kořenářky tzv. svatojánské koření. Říkalo se tak devateru léčivek, které léčily horečku, kašel, žaludeční nevolnost a nespavost a pomáhaly od zlých myšlenek a uhranutí. Patřily mezi ně pelyněk (černobýl či pás sv.Jana), třezalka, svalník (ostruha rytířská), kořen kapradí (svatojánská ručička), blín černý (vlčí ocas) a jalovec. Dívky, které se chtěly před adventem provdat, vily o svatojánské noci na odlehlých místech z lučního kvítí věnce, a když se pozdě v noci ukládaly ke spánku, kladly si je pod hlavu. Ve snu se jim zjevil budoucí ženich. Druhý den házela děvčata věnce do řek a potůčků, aby voda spolu s nimi odnesla nemoci a zlo. Věnci se o slunovratu zdobily domy a chlévy. Dobytku se do krmení přidával květ třezalky.
Valburga Vavřinová
Archiv, časopis Krásná 2008
