Pražské a filipínské Jezulátko jedno jsou

Vánoční svátky ale nekončí a pro Filipínce potrvají až do oslav Dnů Jezulátka – třetí a čtvrtý víkend v lednu. Tyto festivaly probíhají na několika místech a vedle procesí a mší jsou především taneční zábavou. Ulicemi měst procházejí průvody maskovaných skupin, které soutěží o nejlepší kostým, choreografii a taneční číslo. Odměnou je prestiž a také finanční obnos.

Santo Niňo, jak se Jezulátku na Filipínách říká, je dnes patronem kdejakého města, ale i domácností či kanceláří. Jeho vyobrazení uvidíte v autech, na domácích oltářích a v kasárnách dokonce najdete sošku oděnou do vojenských maskáčů. Jezulátko je pro místo, kde se nachází, požehnáním, lidé se k němu modlí, prosí ho o splnění přání a o ochranu. Ježíšek je oblíbenější než kterýkoliv jiný svatý či Panna Marie. Proč?

Filipínci jsou většinou lidé dobrého srdce, rodinně založení a mají v oblibě děti. Ti z chudších rodin se často vydávají za prací do zahraničí a část mzdy vždy posílají příbuzným domů. Pracují jako stavaři, ošetřovatelky, chůvy, starají se o domácnost, a protože každý Filipínec má v krvi snad již od narození tanec a zpěv, také zpívají v hotelích a klubech. Jsou to velmi pracovití lidé, dá se jim věřit a za práci si neřeknou moc.

Jezule se na Filipíny poprvé dostalo v roce 1521 na ostrov Cebu, kam ho přivezl portugalský mořeplavec Magalhães ve službách španělského krále. Magalhães hledal západní cestu do Indie a při tom zabíral území pro svého chlebodárce. Na Filipínách ho to ale nakonec stálo život. Při velké bitvě ho zabil vůdce místního kmenu Lapu Lapu, dnes národní hrdina. Lapu Lapu je nyní známé jméno, a to nejen díky historii, ale také proto, že se takto nazývá i velmi chutná ryba s jemným bílým masem.

Filipínci jsou vesměs nekonfliktní, takže dnes uctívají památku obou soupeřů – jednoho coby symbolu boje za nezávislost, druhého jako šiřitele křesťanství. Magalhães daroval sochu Jezulátka, o jejímž původu se mnoho neví, místnímu vůdci Rajch Humabonovi a jeho choti a přiměl je záhy ke křtu. Legenda vypráví, ze sošky byly vytvořeny v dílně španělského mistra vlastně dvě. Jedna se vydala na cestu lodí až do dalekých Filipín, druhá byla později převezena do Čech, aby se stala svatebním darem. Tuto voskovou figurínu poté Polyxena z Lobkovic darovala roku 1628 karmelitánům.

Obě sošky skutečně jako by si z oka vypadly. Dnes se oblékají do bohatých oděvů vyšívaných korálky a drahokamy, lidé jim přinášejí dárky a organizují pro ně slavnosti. Jezulátko z Cebu i to pražské mají mít zázračnou moc a umějí dělat zázraky. Z Cebu se popularita Ježíška rozšířila i do ostatních provincií a ostrovů země a dnes ho najdete prakticky všude. Málokdo ale ví, že jde vlastně o kopii toho pražského.

Ostatně s Čechami je spojen ještě jeden osud, o kterém se mnoho neví. V Litoměřicích kdysi žil profesor Blumentritt, blízký přítel filipínského národního hrdiny Rizala, jenž položil život v boji za nezávislost své země na Španělsku. Kroky filipínských turistů tedy směřují v Čechách především na dvě místa – k Pražskému Jezulátku a do Litoměřic. Kostel na Malé Straně je má ostatně velmi rád, neboť hodně utrácejí při nákupech v kostelním obchůdku a také s oblibou dávají milosrdné dary.

Katolická církev na Filipínách byla velmi chytrá. Aby získala navrch nad islámem a animismem, začala spojovat s křesťanskou vírou různé místní tradiční zábavy. Takto postupně vznikly i festivaly Jezulátka v lednu. Na ostrově Panaj kdysi žili původní obyvatelé černé pleti a kudrnatých vlasů Nefritis neboli Atis. Při příjezdu světlejších kmenů z Bornea v 10. století jim prodali půdu a uchýlili se výše do hor. V dobách dešťů a špatné úrody scházeli Atis do nížin a žádali jídlo od nových usedlíků, případně prodávali další půdu. Při této příležitosti se tančilo a zpívalo. Kněží spojili veselé oslavy s uctíváním Jezulátka a nenápadně takto získávali lid na svou víru. Domorodcům se líbila procesí pomalovaných tanečníků za dunění bubnů.

Snad nejznámějším jsou Ati-Atihan v Kalibu a Dinagyang ve městě Iloilo. Skupiny mladých se pomalovávají černou barvou, aby se podobali Negritům - těla pokrývají sazemi a popelem. Tančí v kostýmech připomínajících domorodé kmeny a každá skupina má svého maskota, sošku Jezulátka. Dinagyang získal podporu programu OSN pro podporu cílů rozvoje tisíciletí a banka ADB ho uvedla coby nejlepší příklad propojení aktivit soukromého sektoru, vlády a nevládních organizací.

Ulicemi měst proudí nejen soutěžící skupiny (cca 40-50 členů), ale i davy veselých návštěvníků, k nimž se můžete přidat i vy. Bujaré dovádění trvá celý víkend. Nechybí ani alkohol, tím tradičním je např. palmové víno tuba nga nipa. O tom, že Filipínci jsou schopní pijáci, existují zápisy již z dob Magalhãese. Zatímco místní vypili pořádnou dávku destilovaného likéru uraka (typ araku), bělochy skolila jen malá porce. Zajímavé ale je, že Filipínci znají míru a jen výjimečně spatříte někoho opilého. Dokážou pít s rozvahou. V restauracích při obědě či večeři si často dávají obyčejnou vodu, která je vždy automaticky nalévána všem hostům.

Během festivalů se také volí královny krásy. To jsou v celé zemi velmi populární akce. Dívky si potrpí na hezké oblečení, eleganci a starají se o své vzezření. Většinou také nemají velké problémy s nadváhou, protože Filipínky jsou zpravidla hubené a mnohdy bez poprsí. Pečlivě pečují o bělost pokožky, vyhýbají se slunci, natírají se bělicími krémy a venku nosí slunečníky. Člověk asi vždy touží po tom, co nemá. My Evropané po opálené pokožce, Filipínky zase po naší světlé.

Výhodou festivalů je, že probíhají ve městech blízko pláží. Jejich návštěvu lze tedy spojit s pobytem u moře, opalováním, šnorchlováním a lenošením na bělostném písku. Zde je králem ostrov Boraka, jenž se pyšní jednou z nejdelších pláží světa. Je opravdu bílá a po jemném písku se příjemně chodí. K tomu lze přidat projížďku katamaránem, potápění s mořskými koníky, korálovými rybami a dobré jídlo při západu slunce. Gurmány potěší místní varianta suši kanilo.

Plážový poklid a bujaré veselí oslav Jezulátka je zajímavou kombinací pro dovolenou. Takže až někdy budete na Malé Straně, nezapomeňte se podívat do kostelního muzea, kde jsou vystaveny zdobené šatičky, přičemž jedny i z ananasové látky – dárek zbožných obdivovatelů z Filipín.

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Wikipedie, Pixabay