Úvod Magazín Střelci v říši zvířat (1. díl)

Střelci v říši zvířat (1. díl)

Zdálo by se, že umění střelby je výsadou člověka, vždyť právě díky tomu se lidstvu podařilo ovládnout přírodu. Po luku přišly další zbraně – kuše, vrhače oštěpů, praky, pušky a pistole. Všechny tyto zbraně jsou založeny na vržení tělesa, projektilu a záleží na tom, jakou energii šíp nebo kulka obdrží.

Zdálo by se, že umění střelby je výsadou člověka, vždyť právě díky tomu se lidstvu podařilo ovládnout přírodu. Po luku přišly další zbraně – kuše, vrhače oštěpů, praky, pušky a pistole. Všechny tyto zbraně jsou založeny na vržení tělesa, projektilu a záleží na tom, jakou energii šíp nebo kulka obdrží. I když tento obecný fyzikální princip a jeho zákonitosti matematicky popsal člověk, existuje mnoho živočichů, kteří jej využívají, aniž by měli nějakou povědomost o fyzice. Přitom žádný z nich nevyužívá nějaký luk či podobný nástroj, přesto jsou střelecká zařízení obdivuhodná.

Člověka tyto schopnosti zvířat pochopitelně zajímaly, ale mnohé z tohoto, co se podařilo vypozorovat, špatně pochopil, a tak vznikla spousta nepřesností a někdy i omylů.

Dikobraz

Jedním z nich je tvrzení, že dikobraz je schopen dotírajícího nepřítele zasáhnout dlouhými bodlinami jako šípy nebo kopím. Dikobrazí bodliny skutečně připomínají malá kopí a jejich špičky jsou pořádně ostré. Skutečnost je ale trochu jiná. Dikobraz se nepřítele nejprve snaží varovat a odradit. Vztyčí vějíře dlouhých bodlin a nápadně chřestí. Pokud ani to útočníka neodradí, přejde do bleskurychlého útoku, při kterém překvapivě zacouvá a ve zlomku vteřiny zabodne dlouhé bodliny do těla nepřítele. Ty se uvolní a bodlinatý hlodavec se snaží využít momentu překvapení a co nerychleji zmizet. Postižený útočník se musí vyrovnat s bolestí a zabodané ostny si z rány odstranit. Ostny se z pokožky uvolńují prudkým stahem drobných svalů obklopujících lůžko ostnu. Stah může být někdy tak prudký, že osten vylétne až na vzdálenost dvou metrů, ovšem na to, aby se zabodl do těla protivníka, nemá potřebnou razanci. Právě díky tomuto jevu vznikly pověry o střílejících dikobrazech.

Střikoun lapavý

Skutečným střelcem mezi zvířaty je nevelká ryba výstižně pojmenovaná střikoun lapavý. Obývá smíšené pobřežní vody jižní a jihovýchodní Asie a Austrálie. Střikouni se pohybují těsně pod hladinou a pátrají po hmyzu, který usedá na stonky a listy pobřežní vegetace. V okamžiku, kdy se jim podaří příhodně usazenou kořist objevit, zaměří ji a tlamou prudce vystřelí několik kapek vody, kterými hmyz srazí na hladinu. Přesnost této „vodní pistole“ je kolem půl metru, což je úctyhodný výkon, zvláště když uvážíme, že střikoun musí brát v úvahu lom světla mezi vodou a souší. Střelecké umění však neovládají od narození, zjistilo se totiž, že mladí jedinci nemívají zpočátku velké úspěchy a musí se přesnému zacílení postupně učit. Proto něktřií jedinci při „střelbě“ vyskočí nad hladinu, aby se ke kořisti dostali blíže, a zároveň tak obejdou problémy s lomem světla.

Chameleoni

Suchozemskou obdobou střikouna lapavého jsou chameleoni s tím, že místo pramínku vody vystřelují na kořist vlastní jazyk. Chameleoni jsou známí tím, že mohou otáčet každým okem jinak, nemusí při pátrání po potravě hýbat hlavou, což by mohlo kořist vyplašit. Jakmile chameleon něco zahlédne, pomalu se připlíží a pak bleskurychle vymrští dlouhý lepkavý jazyk (může měřit tolik co tělo), úlovek se přilepí a chameleon jej stejně rychle vtáhne do úst. Nûkteří chameleoni jsou stejně dokonalí jako protiletadlová děla, protože dokáží odhadnout dráhu letu hmyzu a jazyk vymrští poněkud před cíl.

Ostré bodliny nejsou jen výsadou ježků nebo dikobrazů. Mají je i nejprimitivnější savci – ježury. Na rozdíl od dikobrazů však ježura na nepřítele neútočí, ale snaží se podobně jako ježek krýt si hlavu. Pokud ani ostny útočníka neodradí, použije ježura ostrý jedový osten skrytý na zadní noze.

„Plivající“ kobry

Střelby na principu vodní pistole využívají i legendární „plivající“ kobry. Plivající kobra je obecný a zoologicky nesprávný název pro několik druhů kober, které se při ohrožení brání tím, že drobným otvorem v zubu vystřikují jed do očí protivníka. Kobra černokrká nebo kobra obojková dokáží cíl zasáhnout velmi přesně až na vzdálenost čtyř metrů. Jed je rozprášen do drobných kapiček, velmi rychle se sliznicí vstřebává a způsobuje bolestivý zánět spojivek a někdy i dočasné oslepnutí. V každém případě je útočník na místě paralyzován a na další pronásledování nemá ani pomyšlení.

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay

Pel-mel
Pražské a filipínské Jezulátko jedno jsou