Němé tváře – Vegetarián je ten, kdo neslyší rajčata křičet
Málo jevů leží tak dokonale na předělu mezi jevy přírodními a kulturními jako právě domestikace. Jedná se o cosi zcela fascinujícího – propletení osudů dvou živočišných druhů, přičemž jeden z nich hraje jakýmsi způsobem tu dominantnější a vědomější roli. Tím se domestikace, pokud vůbec, liší od symbiózy: není totiž úplně zřejmé, kdo koho si vlastně ochočil a omotal okolo prstu – lidská civilizace je na kravách závislá minimálně stejně jako krávy na ní.
Některá zvířata, např. holub či kočka, se k člověku víceméně vetřela sama a zdaleka ne všechny komponenty umělého výběru prováděného člověkem jsou vědomé. Pěkně je to vidět na výběru domácích zvířat „k obrazu svému“ – německé bílé ušlechtilé prase je růžové s plavými štětinami a modrýma očima, vietnamské domácí prase je drobné postavy, tmavěhnědé barvy a s očima pěkně mandlového tvaru. Vůbec není pravděpodobné, že by se takovýto výběr konal uvědoměle – pouze se nadšeně zvolá „to je ale roztomilé prasátko, to si necháme k chovu!“, ale milosrdné nevědomí už přikryje, že hlavním zdrojem pocitu roztomilosti je rozeznání některých rysů sebe samého v daném objektu.
Připodobnění k lidem lze vidět u řady plemen domácích zvířat, nejmarkantněji u některých luxusních psů, třeba u pekinéze, kde je obličejová část extrémně zkrácena ze „zvířecí“ do „lidské“ podoby. Právě u luxusních psíků jde připodobnění k chování dětí do mnoha dalších detailů – povahová „dospělost“, roztomilost, přilnavost, schopnost nechat se i v dospělosti komandovat a opečovávat, kombinovaná s drobnými nezbednosti atd. Tato parazitní „záminka“ zajišťuje těmto trpasličím formám vlků už po staletí, ne-li tisíciletí, pohodlnou existenci, kdy se od nich kromě „být roztomilými“ žádná práce či jiný užitek nechce a jsou (většinou dobře) opatrováni až do svého přirozeného skonu: v některých odlehlých vsích Mexika ženy podnes s oblibou kojí mexické nahé psíky – jsou nejen bezsrstí, ale i témûř bezzubí – někdy prý až k vážnému zanedbávání vlastních dětí.
Jak silná je citová vazba psů a lidí a jak obtížné je přervat ji i těmi nejdrakoničtějšími prostředky, jsem poznal v roce 1980 v Rumunsku. Diktátor Ceaušescu dával opakované příkazy k likvidaci všech psů v zemi (záminkou bylo, že užírají lidu chléb a lépe by bylo pěstovat prasata, skutečným důvodem to, že vztah člověk–pes už byl posledním nekontrolovaným a autentickým vztahem v zemi: mezi psy bylo agentů Securitate jen poskrovnu). Ač za vesnicemi rostly nevábné hromady psích zdechlin po hromadných lidvidacích, rumunští venkované vždy s nasazením své svobody nějakého psíka schovali a tyto jedince znovu rozmnožili – adaptace psů na přežívání v rámci lidské společnosti je tedy zcela špičková.
Archiv, časopis Krásná 2003, Fotografie: Pixabay
