Jana Stryková – Důvěřivec obecný aneb Vysmátá

Jana Stryková – Důvěřivec obecný aneb Vysmátá

Jana Stryková – Důvěřivec obecný aneb Vysmátá

Herečka Jana Stryková (Býk), kterou znáte nejen z jejího současného angažmá v Divadle na Vinohradech či coby hostující ve Viole, Palace, Švandově divadle a A-studiu Rubín, ale i ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, je doslova v jednom kole. Trvalo nějakou chvíli, než našla čas pro rozhovor, na který přišla s Jonášem. Nejde o jejího partnera, ale nejbližšího přítele – krátkosrstou kolii.

Sedíme tu pár minut a vy jste se za tu dobu nepřestala smát. Působíte na mě skoro až rošťáckým dojmem. Jenže znáte to – muži mají raději ženské „květinky“.

Myslím si, že je ve mně také hodně květinové vůně, ale není třeba tak úplně „viditelná“ na první pohled. Mám to tedy, dejme tomu, o trochu těžší, ale rozhodně si nestěžuji. Při použití ženské taktiky jde všechno.

Hrajete v divadle, v seriálu, občas moderujete a v létě jste byla k vidění na Letních shakespearovských slavnostech. Kdy vlastně dobíjíte baterky?

Ačkoli jsem hrála na Letních slavnostech, měla jsem možnost podívat se do světa. Respektive do Izraele a rok předtím na Srí Lanku. V Evropě si totiž tolik neodpočinu. Mám pocit, jako bych byla stále doma. Nemůžu zapomenout na svůj způsob myšlení. A proto, čím dál od domova, tím lépe. Od všeho se oprostím a užívám si jiný model odpočinku.

Izrael ani Srí Lanka nejsou právě dvakrát bezpečné lokality. Nebála jste se?

Má rodina mě vidí jako nezodpovědnou. Já si ale takovéhle věci vůbec nepřipouštím.

V čem ještě tkví vaše nezodpovědnost z úhlu pohledu vaší rodiny?

Maminka i tatínek, který již nežije, byli oba techničtějšího ražení. Představovali si, že bych si měla život lépe plánovat, což se s mou profesí moc nesnoubí. Navíc plánuji strašně nerada.

Máte sourozence?

Jsem klasický benjamínek s o jedenáct let starším bráchou a o pět let starší ségrou.

Zlobili stejně jako vy?

Sestra dříve tancovala, takže mi tak trošku prošlapala cestičku. U mě už to naši asi vzdali…

Jste v něčem naopak zodpovědná?

Snažím se být zodpovědná ve své práci. Vlastně nesnažím, protože ji mám vážně hodně ráda a nedokázala bych ji dělat jinak než s plným nasazením.

Školy vychrlí každým rokem desítky nových adeptů herectví. Já vím, že i prodavačů, ale marketů je na rozdíl od divadel čím dál více. Nemáte strach z konkurence?

Být hercem bylo vždycky těžké. Když nebudu mít práci v oboru, můžu jít dělat třeba právě do těch marketů prodavačku. V dnešní době nemáte jistotu nikde a v ničem. Dělat celý život jednu profesi, ještě navíc tu, co dělat chcete, je nesmírné štěstí a bohužel také pro mnohé už minulost. Na škole jsem pracovala tři roky za barem. Pak jsem dělala uklízečku. Potom jsem doučovala děti na střední na přijímačky a z angličtiny. Také jsem nastoupila jako asistentka v advokátní kanceláři. Pracovala jsem i jako prodavačka, hlídala psy… Kdyby bylo nejhůř, myslím, že bych se neztratila.

Ve vaší zpovědi jsem četl, že vás lákalo stát se pekařkou, neboť vám to přišlo smysluplné.

Měla jsem pubertu jako řemen, a byť jsem byla cílevědomou studentkou, na gymplu mi ruplo v bedně a stala se ze mě, řekněme, temná intelektuálka, která neustále něco četla. Načež jsem došla k prozření, že veškeré mé znalosti pramení z oněch knih a já sama bych nevymyslela ani židli. Najednou mi přišlo všechno marné, a tak jsem si usmyslela, že když tedy nebudu tím Einsteinem a nepřinesu společnosti nějaký zásadní objev, tak abych jí byla alespoň trochu prospěšná, stanu se raději pekařkou.

A umíte vůbec péct?

O Vánocích jsem poprvé pekla z donucení cukroví. Bylo to něco strašného. Dalo se sice jíst, ale já měla mouku až za ušima.

Vánoce jsou pryč. Blíží se Velikonoce. Tedy náboženské svátky. Jste věřící?

Když mi bylo šest, zamilovala jsem se do kostela a později se nechala pokřtít. Několikrát za den jsem se poctivě modlila a byla ráda, že jsem součástí katolické církve. Ve dvanácti mě to ale přešlo. Šlo jen o jednu z etap mého života.

Proč vás to přešlo?

Po osmadevadesátém se církev hodně proměnila. Z pionýrské vedoucí z naší základky se stala vysoce postavená katolička a já na to celé začala pohlížet nějak jinak. Nevyčítám jí to. Zjevně jde o paní, která potřebuje evidentně někam patřit. Komunita je pro ni alfou a omegou. Pionýra jí zrušili. Skaut ji zřejmě neoslovil. Tak vstoupila do církve.

Jak to máte dnes?

Věřím, ale nejsem součástí žádné církve ani náboženství.

Česká kotlina nikdy moc na náboženství nebyla stavěná. Jsme spíš pragmatici. Souhlasíte se mnou?

Když mi bylo patnáct studovala jsem půl roku formou výměnného pobytu v New Yorku a poznala tam spoustu zajímavých lidí. Přestože nemám ráda americkou kulturu, líbilo se mi, že děti ve škole, kam jsem chodila, nepodvádějí. Nikdo nedal nikomu nic opsat. Když jste něco neuměl, učitel vám dal šanci si to opravit a známku zlepšit. Nebylo to tak fatální jako u nás: Dostal jsi pětku! Jsi hlupák a skončíš u lopaty! Tamní děti byly vychovávány v duchu, že pokud něco chtějí, musejí pracovat. Když jsem já chodila na školu, ten, kdo neměl tahák, byl „lůzr“. „In“ bylo se co nejméně učit a za to dostat co nejlepší známku. Ať si tedy o Američanech myslíme, co chceme, nedá se jim upřít, že v přístupu k práci jsou mnohem poctivější, a to je věc, která se mi tam moc líbila, a to v Česku není.

Kdysi jste řekla, že vás vše zajímalo a zajímá. Je něco, co vás doopravdy nezajímá?

Určitě mě nezajímají akční nabídky. Nesnáším slevové kartičky, letáky a průzkumy trhu. Vždycky mi přišlo divné, že bych neměla dělat vůbec nic a něco za to dostat. Myslím si, že když člověk něco chce a nic pro to nedělá a potom to dostane, nemůže z toho mít radost. Tedy alespoň člověk mého typu. Potřebuji se snažit a za tu snahu být odměněna. Na zázraky jsem nikdy nevěřila. Lidem ale obecně důvěřuji už odmala, kdy jsem domů přivedla úplně každého. Naši ze mě šíleli. Když si potřeboval třeba někdo cizí zavolat, neviděla jsem jediný důvod, proč by si nemohl zavolat od nás. Byla jsem důvěřivec obecný, což už dnes nejsem. Člověk by byl blázen, kdyby si kolem sebe věkem a zkušenostmi nevytvořil svou bezpečnou bublinu.

Dá se v tom spatřit znamení dospělosti?

V pubertě jsem si myslela, že dospělost bude spočívat v tom, že si porozumím. Myslím si, že v tomto ohledu dospělá nejsem, ale na druhou stranu je to rok od roku lepší. Takže jistý posun k dospělosti v sobě spatřuji. Nicméně pokud jednou budu matkou dvou dětí, doufám, že nebudu vážná a seriózní. Ta představa mě děsí. Myslím, že to není znak dospělosti, ale nějaké konzervativní představy, jak má člověk vypadat, když je mu přes třicet. Že má být zodpovědný a dělat „rozumné“ věci. Myslím si, že člověka rozumné věci zabíjejí. Kdybych se začala chovat rozumně, za chvíli bych nevěděla, proč tu jsem. Potřebuji mít pocit, že v životě dělám věci s radostí a z radosti. Chci žít tzv. plnotučně.

Archiv, časopis Krásná, 2011

Osobnosti a rozhovory
Stromokruh V říši zvířecích smyslů

Žádné komentáře

Přidat komentář