Lásky jedné plavovlásky

Lásky jedné plavovlásky

Lásky jedné plavovlásky

Holky si malovaly tlusté černé linky, nosily peroxidové natupírované drdoly, zkoušely na kytaru zápaďácké jipijipijééé a odvazovaly se u jaivu. V Praze na tanečních stejně jako ve Žďáru plném roztoužených fagriček. Vole, vole, proč ji nelíbáš, a já ji tak rád mám, a já ji tak rád mám, až z té velké lásky stal se ze mě chuligán. To, co bylo včera, není každý den....Bože, tak trapný text a zní mi dodne jako rajská hudba.......

Jednoho pozdního večera jsem v centru Prahy uviděl mladou dívku. Vlekla omlácený kufr, ale nezdálo se, že by někam pospíchala, že by cokoli po někom chtěla, a zjevně to nebyla prostitutka. Vypadala, že je ztracená, ale že jí to příliš nevadí. Byl jsem zvědavý. Pustil jsem se s ní do řeči a ukecal ji, aby šla se mnou domů,“ vzpomíná v roce 1994 režisér Forman v autobiografii Co já vím?

Miloš Forman se při realizaci svého scénáře Štěňata (režie Ivo Novák, 1957) seznámil s barrandovskou skupinou Šebor–Bor a byli to Jiří Šebor a Vladimír Bor, kteří začínajícího scenáristu podpořili a umožnili mu režírovat za státní „pětikačku“ dokument Konkurs a s podporou režiséra Vojtěcha Jasného natočit film Černý Petr (1963). To už měl Forman kolem sebe tým filmových nadšenců – sochaře a autora námětů Jaroslava Papouška, scenáristu a režiséra Ivana Passera, kameramana Miroslava Ondříčka a střihače Miroslava Hájka.

Miloš Forman pokračuje: „Dívka pocházela z Varnsdorfu v severních Čechách. V tomhle textilním městě pracují hlavně ženy a v poměru k mužům jsou v zoufalé přesile, takže většina dívek shání zběsile partnery, protože se bojí, aby nezůstaly na ocet. Dívka s omláceným kufrem poznala jakéhosi inženýra z Prahy, který přijel do Varnsdorfu služebně. Řekl jí, že je svobodný, vzal ji do vinárny a hučel do ní, že za ním musí přijet do Prahy. Dal jí svou adresu a pozval ji na příští víkend k sobě. Nechala ho, aby se s ní pomiloval. On druhý den odjel. Dívka se za ním vydala. Prahu prakticky neznala. Skoro celý den jí trvalo, než přišla na to, že adresa, kterou jí inženýr dal, je falešná. Večer se už jenom procházela. Noc strávila hovorem se mnou. V pět hodin ráno jsem ji vzal autem na nádraží a ona prvním vlakem odjela zpátky do Varnsdorfu, ale v mé hlavě uvízla na několik let. Ten její příběh mě zvláštním způsobem zasáhl a tu a tam se mi nečekaně připomínal. Nakonec jsem ho vyklopil Ivanovi a Papouškovi s otázkou, jestli by z toho nemohl být film. Mohl, odpověděli.“

V roce 1965 společně napsali a natočili levnou 75minutovou komedii, jejíž děj situovali do Zruče nad Sázavou, kde našli všechny potřebné reálie – obuvnické závody a internát plný dívek, společenský sál, nádraží. Jen hotelové pokoje, v nichž štáb bydlel, nechal kameraman pro černobílý film přemalovat bíle a šedě. Nehercům obdivuhodně sekundoval profesionální herec Vladimír Menšík. Do hlavních rolí Forman obsadil 19letou sestru své první ženy Hanu Brejchovou, partnerem jí byl Vladimír Pucholt, jehož potkal už při natáčení Černého Petra.

Lásky jedné plavovlásky si našly své diváky od Aše až po Čiernou pri Čope. Miloš Forman získal Státní cenu Klementa Gottwalda, film zahajoval festival v New Yorku, viděli ho v Cannes, v Londýně, i v Moskvě, byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční snímek. Československá filmová nová vlna vrcholila a Forman si tímto snímkem otevřel cestu do světa.

Plavovlásky jsou o studu, trapasech, našem toužení a nenaplněných snech. Nezestárly dodnes a divácké potěšení z nápadité, nekonvenční a přitom tak trefně odpozorované filmové grotesky si můžeme s gustem dopřát i dnes.

Archiv, časopis Krásná, 2008

Pel-mel
Domácí deodoranty Andělské bytosti kolem nás II.

Žádné komentáře

Přidat komentář