Jaro - Neluxujme přírodu, žijme v ní!

Jaro - Neluxujme přírodu, žijme v ní!

Jaro - Neluxujme přírodu, žijme v ní!

Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů. Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.

Jaro je považováno za nejkrásnější roční období roku. V té době se k nám vrací světlo a teplo, probouzí se vše živé, aby předalo štafetu dalším pokolením, a naplnilo tak smysl své existence na této planetě. Krajina se oděje do pestrobarevného šatu zeleně a barev květů. Země, voda i vzduch se zaplní mláďaty všech možných tvorů. Obraz obrozené a omlazené přírody je výlučným fenoménem mírného pásma severní nebo v opačné podobě jižní polokoule. Tropická pásma mají svá období dešťů a sucha, na rovníku panují stálé a neměnné podmínky – délka dne a noci se tu po celý rok nemění. Rozdílný roční rytmus jednotlivých klimatických pásem na naší planetě se odráží i na druhové pestrosti a způsobu života rostlin a živočichů.

Signály budícího se jara můžeme vnímat už v době, kdy krajinu ještě pokrývá sníh a svírají mrazy. Prodlužující se délka světelného dne je jasným a nekompromisním poselstvím, že odpočítávání dnů ledového království nastalo, byť po pouhých minutách. Proto byl zimní slunovrat v našich krajích jedním z nejvýznačnějších svátků. Zvířata sice neznají přísloví o Lucii, která noci upíjí, o Novém roce prodlužujícím den o slepičí krok, natož aby tušila, že v době, kdy se den prodloužil o hodinu, slavíme Hromnice. Ale jejich smysly, přesněji řečeno jejich organismus, změny vnímají a také na ně patřičně reagují. Nejmarkantněji je to vidět u ptáků. Pro naprostou většinu ptačích druhů je jaro hektickým obdobím, kdy si musí v tvrdé konkurenci obhájit území, najít partnera, postavit hnízdo, vysedět snůšku a poté se starat o věčně nenasytné potomstvo. Nemají na vybranou – na povinnosti se musejí připravit co nejdříve. Rostoucí množství světla aktivuje podvěsek mozkový neboli hypofýzu, žlázu s vnitřní sekrecí, které jsou podřízeny další žlázy, včetně pohlavních. Tak jak se den prodlužuje, stoupá u samečků hladina testosteronu, kterému se výstižně říká hormon agrese. Chování samečků se den ze dne změní. Z prokřehlých načepýřených chomáčků se jako mávnutím proutku stanou nasupení bojovníci pozorně sledující, zda se někde nablízku neobjevil sok.

Neluxujme přírodu, žijme v ní!

Donedávna neobhospodařované plochy v okolí měst se mění v satelitní městečka. Pole se znovu scelují (dotace se totiž vyplácejí podle rozlohy orné půdy – každý metr dobrý), mizí i ty remízky, které přestály éru rozorávání mezí v 50. letech a bezhlavého meliorování v 70. a 80. letech minulého století. Ve jménu zkrášlování a nového estetického pojetí krajiny pod nápory křovinořezů a pil mizí divoce rostoucí keře a staré stromy, jejichž dutiny skýtaly po desetiletí netopýrům v zimě úkryt, na jaře pak domov hnízdícím ptákům. Musejí zmizet i aleje podél cest, údajně ve jménu bezpečnosti silničního provozu, aby šílenci řítící se po okreskách stopadesátkou mohli bezpečněji havarovat v polích. A dřevo z pokácených lip, dubů, jírovců, topolů a olší v zimě znamenitě – a hlavně levně – zahřeje. Dřevo je (na rozdíl zemního plynu) obnovitelný zdroj energie, z ekologického hlediska se zdá být vše v pořádku. Jenže každý košatý strom, každý keř je na jaře kolébkou života a v létě živoucím sídlištěm. A tak jsme najednou překvapeni, kam zmizeli donedávna všudypřítomní vrabci, jejichž hlasité čimčarání a hašteření nás dříve rozčilovalo a dnes nám chybí, podobně jako skřehotání žab za jarních a letních večerů.

Pokud někdo namítne, že s tím stejně nic neuděláme, protože taková je doba, není to tak úplně pravda. Každý, kdo má doma nebo na chalupě zahrádku, může přispět k tomu, že bude domovem i pro jiné živé tvory. Současná móda trávníků „žehlených“ každý týden sekačkami, udržovaných postřiky proti plevelům, zahrádek s pečlivě zastřiženými živými ploty a cizokrajnými okrasnými dřevinami je z hlediska volně žijících živočichů cosi jako výlet do pouště. A přitom stačí jen málo. Tam, kde nehodláme hrát golf, můžeme trávu klidně sekat dvakrát nebo třikrát do roka, tak jak to dělaly celé generace našich předků. Ve vysokém porostu se drží vlhkost i v parných dnech, proto se tam před úpalem schovávají skokani a ropuchy. Opadané listí není třeba na podzim „luxovat“ do posledního lístečku, protože jinak připravíme spoustu tvorů o možnost vystlat si zimní úkryt. Suchou trávu a listí pak shrabeme až na jaře, nepálíme ji, ale uložíme do kompostu, který může posloužit jako inkubátor pro líhnutí užitečných druhů hmyzu nebo užovek. Kdo by neobdivoval létající drahokamy – motýly –, ale jen málokdo tuší, že housenky půvabných baboček potřebují k životu zahrádkáři nenáviděné kopřivy. Náš nejkrásnější motýl otakárek fenyklový zase potřebuje divoké druhy mrkvovitých, jejichž porosty nepůsobí také nijak dekorativně.

Pokud máme na zahradě „přestárlý“ strom v místech, kde nikoho neohrožuje, nechme jej dožít, než padne sám. Spousta živočichů nám bude vděčná za košatou korunu a dutiny v kmeni, včely vezmou zavděk jeho květy. Každý biolog potvrdí, že zarostlá a nepříliš udržovaná zahrada je hotovým rájem rozmanitosti rostlinné i živočišné říše. Je jen na nás, zda slevíme z přehnaného estetismu a místo pravidelného jekotu sekaček, zahradních vysavačů, fukarů a postřikovačů se necháme okouzlit ptačím zpěvem, švitořením vylíhlých mláďat, šumem včelích a motýlích křídel či roztouženým voláním žabích samečků.

Archiv, časopis Krásná 2009

Pel-mel
Pražské maličkosti - Císař na penzi Měsíc zahradníkem - Květen

Žádné komentáře

Přidat komentář