První svatba na radnici: Jak to chodilo u Náprstků
Josefa Náprstková (8. 10. 1838–13. 9. 1907), narozená ve znamení Vah, si nepotrpěla na poklony. Návštěvník neznalý demokratických poměrů v domě U Halánků se dvorně sklonil k ruce domácí paní. Ucukla. „Milostivá…“, „Náprstková,“ přerušila ho paní Josefa. „Já vím, milostpaní…“, „Náprstková,“ opakovala důrazně. „Prosím, já vím přec, milostpaní…“, „Ne, ne. Jsem prostě Náprstková. Milostpaní je dnes každá…“.
„Manželovi se Pepička ve všem úplně přizpůsobila a pro jeho ušlechtilé cíle přispívala hlavně tím, že dbala o hmotné prostředky k podnikům Náprstkovým,“ vzpomínala pamětnice. „V zimě v létě sedávala v zasklené stolici, dole ve skladu, přijímajíc a kontrolujíc tržbu, zatímco nahoře v čítárně vítal pan Náprstek návštěvy. Potřeboval-li peníze na knihy nebo muzejní předmět, došel si do pokladny k Pepičce, zanechávaje mezi hotovostí ceduličku se slovy: 200, 300 zl. – vybral Vojtěch.“ Renata Tyršová vzpomínala, že „celé řízení podniku spočívalo na jejích bedrech“.
Po večerech si odpočinula u kupy časopisů, z nichž vystřihovala články. Dnešní knihovna jich chová 350 svazků. „Věřte mi, drahé dámy,“ ujišťovala návštěvnice knihovny, „to je můj oddech a nejmilejší zábava.“
Svou parketu si našla i při budování Průmyslového muzea. Nejenže Náprstkovi, prozatímnímu pokladníkovi, hned v roce 1862 hrdě odevzdala svůj dobrovolný příspěvek, ona, služebná, ale vytvářela i samostatnou sbírku odumírajících ručních prací, později nazvanou Práce českých matek.
Výšivky
Náhodně prý objevila kousek lidového vyšívaného čepce z Mladoboleslavska použitého jako vycpávku mezi lahvemi. Svitlo jí a to byl začátek její kolekce výšivek a krajek. Ze všeho nejdřív požádala učitelky, které se po pražských studiích rozlétly do vesnic a městeček, aby se rozhlížely po vyšívaných šněrovačkách, fěrtochách, starobylých šátcích tylových a batistových, po oblečení nevěst, čepcích „holubinkách“, nebo košilkách a zástěrách zdobených paličkovanými krajkami. Učitelky si trpělivě získávaly důvěru venkovanek, než konečně některá z nich vyšla na půdu a rozhlédla se po odložených kouscích lidového kroje. „Zajímavo jest, že některá selka litovala, že přišila je za podešve k bačkorám,“ smutně vzpomínala jedna z nich. Objevené čepečky a jiné výšivky radostně máčela, sušila na slunci, až vrstva nečistoty popraskala a odpadla, znovu je namáčela, vyvářela v mýdlové vodě, až se ukázala kýžená bělost a po vyžehlení vykoukl vyšívaný vzor.
Pilně sbírala také Teréza Nováková. Ušla desítky kilometrů po zapomenutých vesnicích kolem Litomyšle, korespondovala s Josefou Náprstkovou, radila se s ní a své zdařilé úlovky s pietou balila a vypravovala na poštu.
Archiv, časopis Krásná 2007
