Čím víc mají lidé informací, tím jsou hloupější - Jindřich Ulrich (1. díl)

Sedíme ve vašem žižkovském ateliéru. Jste pravověrný Žižkovák?
Původem ze Žižkova nejsem, narodil jsem se v Podolí a dlouho jsme bydleli v Modřanech, což byl tehdy v podstatě venkov. Na Žižkově žiju od svých šestnácti let. Zakořenil jsem tu. Tady jsem také namaloval většinu svých obrázků. Dům, kde mám ateliér, je navíc noblesní, kubistický – což historici architektury objevili teprve nedávno. Předtím nikoho nenapadlo hledat kubismus na Žižkově. Jiná věc je, že Husitská ulice, kde žiji, je dnes kvůli záplavě aut plynovým kanálem, a že když jsme se sem nastěhovali, bylo tu od pekařství po čistírnu všechno. Dnes jsou tu hlavně herny. Ale stejně jsem zde rád.

 Praha je často tématem i vašich maleb, byť spíše ta starší.
Prahu bych za nic nevyměnil. Když jsem cestoval, pochopil jsem její výjimečnost. Jak má zachované slohy, jak unikátním je historickým celkem.

Tipuji vás na milovníka baroka.
Nepletete se. Gotické chrámy jsou samozřejmě velebnější, a kdybych hledal duchovno, našel bych ho asi spíše tam. Baroko už je trochu divadlo, co si budeme povídat. Ale jako výtvarníka mne zkrátka vzrušuje to, že barokní stavba je výtvarné muzeum. Ovšem snesu i funkcionalismus. Rozhodně víc než některé postmoderní pokusy rozbít úplně pravidelnost a stavět jakési patvary.

Takže odhaduji, že Kaplického chobotnice vás zrovna nenadchla.
Přiznám se, že ne. Zejména by mi vadilo, kdyby byla postavená kousek od Pražského hradu. Myslím, že hrad má právo na určitý odstup. Ať to postaví třeba na Pankráci nebo ať pro to založí nějakou novou moderní čtvrť.

Přiznejte, že jste tak trochu staromilec, z vašich obrázků to přímo sálá.
Asi ano, přiznávám. Jednoduchým důkazem je, že nevlastním auto, mobilní telefon ani počítač. Popravdě, mám pocit, že čím více mají lidé dostupné informace, tím jsou hloupější. Když občas v tramvaji poslouchám vysokoškoláky, kteří mezi sebou vedou dialog, tak žasnu. Nezatěžují se žádnými znalostmi, protože si všechno najdou na internetu. Ale nevím, jestli je to správná cesta k dokonalejší kultuře. Někdy se mi zdá, že kdyby vypnuli elektřinu, tak lidstvo během pár dní vymře. Nikdo už nic neví.

Ve vašich obrázcích i názorech cítím jistou blízkost třeba k Adolfu Bornovi. Mýlím se?
Rozhodně ne. Určitý nadhled a láska k historii nás s Adolfem Bornem spojují. Jsem jeho ctitel a jsem mu také za mnoho vděčný. Hodně mi pomohl, byl dokonce jedním z prvních, kdo si koupil můj obrázek. Několikrát jsme spolu poté i vystavovali.

Jste také milovníkem Rakousko-Uherska jako on?
Fanatik nejsem, republiku bych nerušil. Jsem také ctitelem 1. republiky. Myslím, že monarchie si svůj zánik zasloužila, Franz Josef neměl panovat tak dlouho. Pro mě Rakousko končí Leopoldem II.

Jste také známým propagátorem díla Josefa Lady.
Ano. Začalo to pochopitelně už v dětství. Každému dítěti se Ladovy obrázky líbí, já jsem nebyl výjimkou. Mně to ovšem vydrželo. V patnácti jsem se rozhodl, že založím ladovskou sbírku. Nejprve jsem probral domácí knihovnu, pak jsem si koupil knihu Ladova ilustrace od J. A. Novotného a podle ní jsem začal sbírat. Od té doby jsem bloumal po antikvariátech. Tehdy se tam bez nadsázky daly vyhrabat poklady za pár korun. Další ladovský impuls přišel ve škole, kde jsem měl na dějiny umění profesora Františka Dvořáka. Jeho přednášky jsem miloval a i on si mě, myslím, oblíbil, protože mi domluvil návštěvu u Ladů na Barrandově. Josef Lada již tehdy samozřejmě nežil, ale s Ladovým vnukem Josefem, opatrovníkem Ladova dědictví, se přátelím dodnes.

Čím vás Lada zaujal jako malíř?
Pro mě byl vždy zajímavý svou jednoduchostí, zkratkovitostí. Jeho dílo je navíc optimistické a myslím, že i typicky české. Měl však zajímavý vývoj. Ačkoli by to běžného člověka, který zná jen jednoho Ladu, toho švejkovského, překvapilo, Lada se stále měnil. Objevil jsem také spoustu jeho neznámých kreseb po starých rakousko-uherských časopisech. Je zajímavé sledovat, jak Lada došel k té jednoduché linii, která je dle mého soudu geniální. Dnes se hodně mluví o komiksu, ale už Lada komiks přece v podstatě dělal. Nevím, proč ho dnešní čeští komiksoví autoři opomíjejí a navazují raději na francouzské či americké školy. 

Ovlivnil vás Ladův styl přímo ve vaší tvorbě?
Když jsem se jako dítě učil kreslit, tak samozřejmě ano. Ale mnohem více mne později ovlivnilo, že jsem studoval propagační grafiku, která vede k určité stručnosti, zkratkovitosti, tvorbě značky. Zásadním byl pro mě objev Norberta Grunda a jeho rokokových obrázků. Narazil jsem na něj až v roce 1967, kdy měl výročí. A okamžitě mě nadchl. Jedna z prvních mých olejomaleb se jmenovala Pocta Norbertu Grundovi. Na něm je zajímavé, že ho v jeho době vůbec nepovažovali za nějakého velkého umělce, byl objeven až po smrti. Lituji jen, že se neinspiroval Prahou, ač v ní prožil skoro celý svůj život. Vždy maloval jakési imaginární prostory. Bohužel, dodnes Národní galerie nevydala jeho monografii. A chcete-li mít vlivy na můj styl kompletní, musím dodat, že jsem měl od školy také velký vztah k historii. Z ní jsem pak čerpal téměř všechny své náměty. Především z doby Rudolfa II. a Josefa II.

Archiv, časopis Krásná 2011