Zdravotní sestra a T. G. Masaryk: Anna Rypáčková (1. díl)

Zdravotní sestra a T. G. Masaryk: Anna Rypáčková (1. díl)

Zdravotní sestra a T. G. Masaryk: Anna Rypáčková (1. díl)

V roce 1925 si Annu Rypáčkovovou (18. 4. 1895– 1976), narozenou ve znamení Berana, zavolal ředitel 1. interní kliniky Všeobecné nemocnice v Praze. Má se sbalit, pojede do Lán ošetřovat prezidenta.

V roce 1925 si Annu Rypáčkovovou (18. 4. 1895– 1976), narozenou ve znamení Berana, zavolal ředitel 1. interní kliniky Všeobecné nemocnice v Praze. Má se sbalit, pojede do Lán ošetřovat prezidenta. „Nemoc nebyla vážná a pacient byl skromný. Víc než o sebe se zajímal o ošetřovatelské otázky, o pacienty a zdravotnictví vůbec…“ vzpomínala sestra Anna.

V roce 1925 měl prezident Masaryk za sebou již několikerou rekonvalescenci. Dvakrát pobyl na ostrově Capri, nějaký čas strávil v severní Africe a v Itálii. Po vyčerpání z války a plicním onemocnění mu jižní kraje dělaly dobře. Občas přišla chřipka a v takových případech u něj bděla sestřička. 

Lidé T. G. Masaryka zajímali. Nechal si od Anny vyprávět, jak se stala ošetřovatelkou. Pocházela od Bechyně, ze šesti sourozenců byla nejmladší. V sedmi letech přišla o rodiče, bratry a sestry si rozebrali příbuzní.

Hospodářství tety a strýce sice nevynášelo, dvakrát u nich hořelo, ale žebrák nesměl odejít bez almužny a šumaři neodcházeli bez výslužky. Práce byla povinností, nikdo ze sestřenic a bratranců se jí nevyhýbal. Anna nosila dříví, vodu, pásla husy, dobytek, chodila na sena, nosila žencům svačiny. U ohně děti pekly brambory, zpívaly písničky, vybíraly včelám med. A potom dožínky, posvícení, poutě, nádherné radovánky.

Na ošetřovatelské škole

Také s vyprávěním o Vídni Anna uspěla, prezident ji znal jako své boty. Bydlela tam u sestry, chodila do školy, naučila se německy, potom hlídala děti. S posledním válečným výstřelem utekla do Prahy – s prázdnýma rukama. Našla místo u lékaře a po večerech si dodělávala měšťanku, doháněla hlavně češtinu. Když si v Národní politice přečetla, že se přijímají dívky pro povolání zdravotních sester, neváhala. Na nové dvouleté České škole pro ošetřování nemocných, kterou měl v pravomoci Československý červený kříž s předsedkyní Alicí Masarykovou, vyučovaly americké sestry z českých emigrantských rodin. Učení ve třídách se střídalo s praxí v nemocnici a s přednáškami v posluchárně mediků. Anna sedávala posvátně v místech, které důvěrně znal Jan Evangelista Purkyně a Josef Thomayer. „Toho jsem si považovala, to mě povznášelo,“ zapsala si. 

V Mozarteu v roce 1924 slavnostně přebírala diplom a k bílému naškrobeného límečku si připjala odznak. Profesor Rudolf Jedlička, proslulý lékař, tehdy řekl, co si myslí těžce nemocný, s úzkostí vzhlížející k sestřičce: „Královno, malá jsi, ale jsi mi celým světem.“ Tu větu si opakovala zvlášť po namáhavých nočních službách.

Milý pane presidente, z poslední návštěvy u Vás jsem si odnesla tolik pěkných dojmů a povzbuzení, že Vám to musím napsat. Dal jste mně opět podnět k přemýšlení o různých věcech a já jsem ráda, že o nich budu moci opět s Vámi mluvit.                                                                   Z dopisu Anny Rypáčkové prezidentovi T. G. Masarykovi z 12. ledna 1929

Dopis prezidentovi

Prezidentu Masarykovi nesporně svitlo, že zapálená sestra u jeho lůžka může do zdravotnictví přinést něco nového, moderního. Přesvědčil ji a prostřednictvím dcery Alice ji na zvláštní stipendium poslal do Anglie na mezinárodní ošetřovatelskou školu v Bedfor College. Založilo ji několik evropských poboček Červeného kříže. Lví podíl, i z finančního hlediska, na tom měla Alice Masaryková.

Moc času na rozmyšlenou Anna neměla. Už v Lánech se začala učit anglicky, odjela a pobytem na ostrově šly její jazykové schopnosti rychle nahoru.

V jednom z prvních dopisů z Londýna s datem 27. listopadu 1927 prezidentovi sdělovala: „Ve školení sester i v práci je jiný systém než u nás. Každá nemocnice vychovává sestry a školení trvá 3 až 4 roky. Myslím, že je to po stránce hospodářské úspora, neboť žákyně nahrazuje pracovní jednotku. Práce je dobře organisovaná, každá sestra se musí podřídit rozkazu a musí dodržovat přesnost a určitý pořádek; to je ale věc, myslím, všem Angličanům společná, jako je jim společná vlídnost. Osobní vztah k nemocnému a k práci je individuální. Mohlo by se říci, že jsou trpělivější. Uváží-li se ale řada příznivých podmínek, jak je např. velký počet pracovních sil, pohodlné nemocniční zařízení, pohodlné bydlení, sociální postavení, porozumění obecenstva a tradice anglického ošetřovatelství, myslím, že to vše má vliv na počínání a vystupování takové sestry.

Osobnosti a rozhovory
Proč máme jíst... papriky a rajčata Nejlepší přítelkyně ženy – pračka

Žádné komentáře

Přidat komentář