Zvířata a lidé na cestách - Spí tvrdě
K životu každé zoologické zahrady neodmyslitelně patří transporty zvířat. Takřka denně se nějaké zvíře někam stěhuje, ať už je to v rámci zahrady, nebo mimo její brány – což někdy bývá stovky a tisíce kilometrů daleko. Zoologická zahrada je svět, kde se každý den děje něco nového. Rodí se mláďata, přicházejí nová zvířata, občas je třeba sehnat do chovné skupiny nového samce či samici nebo naopak najít umístění pro odrostlé potomstvo. Žádná zoo totiž není nafukovací a může si dovolit chovat jen omezené množství zvířat.
Někdy se stalo, že se na zvíře transportní bedna potřebných rozměrů nenašla, a tak nezbylo nic jiného než zvíře naložit na korbu „na volno“, jen lehce spoutané provazy, velbloudům a jiným kopytníkům se někdy podařilo nasadit ohlávku. Při pohledu na historické fotografie by dnešní inspektoři bezpečnosti práce museli omdlít. Dnes mají transportéři zvířat pohodlné vozy s klimatizací, mají možnost sledovat z kabiny, jak se zvířata během jízdy chovají. Při nakládání se veterináři injekcí nebo práškem postarají o zklidnění nebo přímo uspání zvířete, a předejdou tak stresu nebo agresivnímu chování. Dnes už jen pamětníci vyprávějí o tom, jak se zvířata těžko dostávala do transportních beden s pomocí las, plotových dílců, a především silných mužských paží. O kousance, plivance, modřiny a odřeniny nebyla nikdy nouze. Vzduchem létaly nadávky, ale i kopyta, občas i zaměstnanci, pokud se zvířeti podařilo dobře trefit.
Ovšem ani dnešní mnohem méně drastické metody nemohou být zárukou, že se vše podaří podle plánu. Může se stát, že se zvíře při převozu rozruší nebo poraní a uhyne. A to může být velký problém na hranicích. Převoz uhynulého zvířete podléhá přísným veterinárním předpisům, a pokud taková nepříjemná okolnost nastane, verdikt úřadů bývá jednoznačný – vraťte se do výchozí zoo a mrtvé zvíře vyložte. Přes hranice vás nepustíme. To může znamenat stovky kilometrů navíc a zdlouhavé vyřizování veterinárních formalit.
V polovině 90. let vyjel nákladní vůz z pražské zoologické zahrady do Dánska pro nového bizoního býka. Mohutného tura se podařilo naložit bez větších problémů a zpáteční cesta slibně ubíhala. Ovšem jen do okamžiku, kdy se hluboko na německém území zjistilo, že bizon nejeví známky života. Dánským veterinářům se úplně nepovedlo odhadnout dávkování zklidňující látky a mohutné zvíře se pohroužilo do věčného spánku.
Co teď? Zpátky stovky kilometrů, znovu se složitě nalodit na trajekt? Rozhodnutí padlo rychle. Kupředu, zpátky ni krok! Posádka se pokusila bezduché tělo zvířete naaranžovat do spánkové pozice a s nemalými obavami dojela na hranice. Vždy když se veze nějaké zvíře, vzbudí to na hranicích velké pozdvižení. Celníci a další zaměstnanci se derou do vozů, aby se škvírami mohli podívat, jaký tvor se do zoo veze. Bylo tomu tak i v případě bizona, vždyť takové obrovské zvíře nebývá jen tak zblízka k vidění. Pracovníci zoo se nejprve pokoušeli nejrůznějšími záminkami zvědavce odradit, ale když pochopili, že by tím vzbudili podezření, zvolili jinou taktiku. „Tiše, pomalu, opatrně – teď spí, ale když se rozzuří, je to hrozné,“ šeptali kolegové neodbytným úředníkům.
Kupodivu to zabralo na obou stranách hranice. Celníci i příslušníci pasové kontroly se do vozu plížili tiše jako indiáni a pak vycházeli se spokojeným výrazem – „Jo, jo spí tvrdě, ani se nehnul, ale je to obrovské zvíře, co?“
Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Unsplash
