Výslech Ivany Chýlkové (1. díl)

Výslech Ivany Chýlkové (1. díl)

Výslech Ivany Chýlkové (1. díl)

Herečka Ivana Chýlková (Váhy), matka dvanáctiletého Jáchyma (Lev) a partnerka Jana Krause (Lev), mě předem upozornila, že i když spolu budeme sedět u jednoho stolu a povídat si, nepůjde o rozhovor, neboť ona se mě nebude na nic ptát, ale o výslech.

Vy asi novinářům „rozhovory“ moc ráda neposkytujete.

Když je potřeba mluvit o nějaké práci, tak je dávám. Ale že bych použila slovo ráda, tak to určitě ne. Víte, šla jsem dělat herectví v době, kdy vycházelo pár titulů a novináři nebyli tak široká obec. Tehdy nebylo podmínkou, pokud jste vlastníkem známé tváře, účastnit se mediálních tanečků.

Bulvární plátky vás víceméně míjejí, snad vyjma tématu výměna partnerů.

Bulvár si kdysi vymyslel „výměnu partnerů“. Podobně jako ostatní i vy jste bulvárem zmasakrovaný a pracujete s tím jako s ověřenou informací.

Chápu, že do vašeho soukromí nikomu nic není. Ale kdybych se přesto zeptal, jaká je pravdivá informace, abych napříště nepracoval s neověřenou, dala byste mi ji?

Skoro po dvaceti letech už ne.

Změnilo se toho od dob, kdy jste se vydala na hereckou dráhu, více?

Kromě toho, že už novináři nerespektují právo na soukromí, vznikly v rámci naší profese ještě nové kategorie. Takže máme divadlo, film, dabing, rozhlas a novinkou současnosti jsou rychloseriály. Jde o speciální disciplínu, která nevyžaduje nějaké zvláštní nadání či osobitý přínos, protože ten dotyčný dopředu neví, jak se bude jeho postava vyvíjet. Tudíž se k tomu nemůže jakkoli stavět, něco si o tom myslet a nějak s tím pracovat v rámci svého talentu a nadání. Ale jak říkám, považuji to za speciální disciplínu, kterou nechci nijak snižovat.

Tudíž byste roli v podobném projektu s největší pravděpodobností odmítla?

Že bych seděla a říkala si: „Já bych chtěla nějakou roli v nekonečném seriálu,“ tak to ne. Takový sen opravdu nemám. Ale v rámci nějakých finančních situací nechci nikdy říkat nikdy.

Máte doma vůbec televizi?

Mám, ale nikdy ji nepouštím jako kulisu. Leze mi to na nervy. To si raději pustím rádio.

Pouštíte si také muziku z cédéček?

Žijeme v době, kdy vás v obchodech, restauracích, a dokonce i na záchodcích stále masírují tím, že vám něco pouštějí. Takže si doma pouštím ticho. Úplné ticho.

Váš partner i syn jsou narozeni ve znamení Lva. Dá se říci, že tedy žijete v jámě lvové?

Jako slovní bonbot je to hezké. Pokud jde o realitu, žiju v ráji.

Studovala jste někdy znamení, ve kterém jste se narodila?

Byť jsem Váhy, nejsem rozvážná. S naprostou jistotou vím, co nechci. Co chci – tam někdy váhám. Ale tak to má podle mě každý člověk na světě, že zvažuje, zda je lepší to, či ono. Nejsem zastáncem toho, že po světě běhá dvanáct druhů lidí. To by bylo hrozně jednoduché. Myslím si, že genetické informace mají na lidi daleko silnější vliv než hvězdy.

Když jsem vás před rokem žádal o tento rozhovor, dala jste mi košem, jelikož jste finišovali se zkouškami muzikálu Hello, Dolly! Jak se má Dolly dnes?

Přesunuli jsme ji do Hybernie, protože se tam vejde více lidí. Od února hrajeme jednou měsíčně, takový balíček, v pátek večer, dvakrát v sobotu a jednou v neděli odpoledne. A to každý měsíc. A pak v červenci deset představení za sebou a totéž posledních deset dnů v srpnu.

Když se řekne Hello, Dolly, mnohým se asi vybaví Barbra Streisand. V českém provedení pak úžasná Laďka Kozderková.

Laďku Kozderkovou jsem v roli Dolly nikdy neviděla ani neslyšela, takže mě to nijak netrápilo. Streisandku jsem viděla ve filmu, ale my děláme divadlo čili úplně jinou disciplínu. Nemůžeme srovnávat jablka a hrušky. V podstatě jsem to nechtěla vlastně dělat vůbec. Přišlo mi, že je to staré, a není tudíž proč se do takové staroby pouštět.

Co vás nakonec přesvědčilo?

Svou zásluhu na tom má producent Michal Hrubý, který Hello, Dolly kdysi viděl v Austrálii a měl z toho představení silný zážitek. A před šesti lety mi říkal, že by ji chtěl dělat u nás a se mnou. Řekla jsem mu tehdy, že ne, že jsem na to hrozně mladá. Myslela jsem, že ho to přejde, ale jak vidno, nepřešlo. A dalším důvodem pro souhlas bylo to, že režie se ujal, dle mého soudu, velenadaný Ondřej Sokol. Taky si dal čas na rozmyšlenou, ale když řekl ano, věděla jsem, že našel klíč k uchopení celé věci, a to mě přesvědčilo.

Ale Streisandka natočila Dolly na začátku své kariéry. Tedy také mladá.

To ano, ale ona vypadá stále stejně čili je to jedno. Ona je bezvěká. Vykašlala se na to a udělala správně.

Hrát a zpívat musí být větší dřina než jen hrát.

Na jevišti se to skloubí nějak samo. Nevidím v tom problém.

Slyšel jsem vás zpívat ve filmu Stůj, nebo se netrefím a v duetu s Helenou Vondráčkovou – Máme tu stejnou touhu hrát. Nenapadlo vás někdy nahrát si jen tak pro radost CD?

Pro radost si zpívám odmala dnes a denně, pořád. Pokud má člověk desku, chce tím, podle mě, něco sdělit. Musí mít svůj žánr a styl, a mně bylo odjakživa jedno, co zpívám. Byla jsem šťastná, když jsem zpívala ve sboru budovatelské písně. Nevnímala jsem text, bavilo mě jen to zpívání. Mám ráda cikánské písně, rokenrol, lidovky, rockové věci. Taky znám ty pokusy různých vydavatelství, která mají pocit, že když už by herečka měla zpívat, tak jedině šanson, a výsledek bývá leckdy tristní. Pro mě je přirozenější, když je mé zpívání součást představení.

Jak vnímáte Hello, Dolly z pohledu zpívající herečky?

Máme 12 muzikantů. Aranžmá pro tohle obsazení orchestru dělal skladatel a dirigent Kryštof Marek a povedlo se mu to výborně. Celé představení je dělané tak, že když se rozevře opona, máte pocit, že vplouváte do nějakého obrazu, v němž je vám hezky a bezpečně, a ta muzika do toho krásně zapadá. Ale, že by to byl styl, který bych chtěla zpívat mimo pódium, tak to rozhodně není. Jako součást představení mě to ale hrozně baví.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Jana Berg - Nejlepší reference je spokojený úsměv Filozofie Mayů

Žádné komentáře

Přidat komentář