Jana Berg - Nejlepší reference je spokojený úsměv

Jana Berg - Nejlepší reference je spokojený úsměv

Jana Berg - Nejlepší reference je spokojený úsměv

Jana Berg vystudovala módní návrhářství v Trenčíně, marketing a strategický management v Žilině. Od roku 1993 se zabývá na nejvyšší profesionální úrovni módním návrhářstvím. Se svým týmem spolupracovníků navrhuje a realizuje dámské i pánské zakázkové modely a obléká podnikatele, politiky a mnohé další významné osobnosti. Byla hlavní návrhářkou České Miss a na světové soutěži Miss Earth 2010 byl její model vyhlášen mezi pěticí nejlepších na světě.

Svoji velkou úctu k řemeslné tradici propaguje mezi mládeží: je supervizorem projektu pro mladé tvůrce. Připravila jsem si pro ni spoustu otázek. Chtěla jsem se jí ptát na přípravu modelu pro Jitku Nováčkovou, ve kterém se má zúčastnit světové soutěže Miss Universe v brazilském Sao Paulu. Žasla jsem nad její večerní róbou připomínající – kombinací linie mořské panny a barvy královské modři – královnu moře, chtěla jsem se zeptat i na spoustu dalších věcí, ale když se přiřítila jako vichřice do svého studia v Růžové ulici na Starém Městě pražském, vysoká a štíhlá, rozesmátá a plná energie, bylo to najednou o něčem jiném…

Víte co, budeme si jen tak povídat! Já jsem totiž původně vůbec nechtěla dělat módu! Chtěla jsem studovat nejmíň do třiceti – studentský život je báječný a bezstarostný, chtěla jsem si ho užít co nejdéle! Lákala mne kunsthistorie, dějiny umění mne vždycky moc bavily, toužila jsem po poklidném životě s malinkými vlnkami, a ne po vlnobití! Kunsthistorie je takový všeobjímající obor, ve kterém zas tak o moc nejde, pokud právě nedražíte v Sotheby’s falešného Chagalla; když se spletete o pár let, nic tak hrozného se nestane, chyba se časem napraví a vše se zapomene, ale když se třeba chirurg splete byť jen o milimetr, může to mít fatální následky. Chtěla jsem klidný standardní „živůtek“, rodinu a milujícího manžílka, dvě děti, minimální pracovní zodpovědnost, teplé místečko někde v muzeu, dovolenou v Jugoslávii… A vidíte, vesmír to chtěl jinak! Nejdříve jsem docela hodně s osudem válčila, dostala jsem pár opravdových facek od života, ale jsem za ně vděčná; čím jsem starší, tím jsem pokornější. Má zkušenost je, že vše, co v životě dostanete – dobré i zlé – má ze spodní strany cenovku a tuto variantu zákona zachování energie prostě ctím. Před pár lety jsem měla tendence svět přetvářet podle svých představ, diktovat ostatním, co a jak – dnes vím, že nejsem ani diktátor, ani vizionář, a s oblibou používám pro svoji práci charakteristiku „lepší krejčová v kombinaci s horším psychologem“. Není to dehonestující, mám nesmírnou úctu k řemeslu a jsem ráda, že ho ovládám nejen teoreticky. Je velmi důležité, aby návrhář věděl, jak převést to, co je na papíře, do reality.

Kdy se projevily první náznaky toho, že budete dělat módu místo dějin umění?

Vzpomínám si na jednu zábavnou historku z dětství: bylo mi, myslím, šest let, jsem dítě narozené v sedmdesátých letech na vesnici. Veselky bývaly velké slávy a také to byla možnost, jak se předvést před ostatními. Jednou jsme byli pozváni na svatbu v rodině a já měla jít za družičku. Vysnila jsem si dlouhou, sladce růžovou saténovou róbu empírového střihu s velkým výstřihem – z dnešního pohledu v šesti letech dost děsivá představa – a máma mne vzala pro nedostatek času mimořádně do obchodu a koupila mi švestkově modré propínací šaty s límečkem a kolovou sukní ke kolenům, vše doladila vlastnoručně stvořeným smetanovým svetrem s šálovým límcem a vázačkou a doplnila to krepsilonkami – vypadala jsem jako věrná kopie své babičky! Mé trauma z tohoto outfitu bylo tak velké, že mne hodinu po obřadu odvezli ze svatby s vysokou horečkou. Do hodiny po převlečení jsem byla ale zdravá jako řípa a šla jsem řádit s dětmi na náves.

A to vás nasměrovalo k vlastní tvorbě?

To zdaleka ještě ne, ale byl to velmi hluboký a nezapomenutelný zážitek! Jako dítě jsem ráda kreslila a malovala, tak jsem si vymínila výtvarku v Lidové škole umění. Byla to ale celkem nuda, a tak jsem tam odmítala chodit. Maminka mne ale zpracovala a přemluvila, většinou ručně-stručně, to jediné na mne docela fungovalo, a tak jsem tam absolvovala sedm let. Z dnešního pohledu to byla úžasná škola, to, co mě naučil pan akademický sochař Juraj Sapara, mi v podstatě zachránilo život. Byla to skvělá výtvarná průprava. Celý život mne provází věta, která zazněla jakoby mimoděk při našich směšně důležitých debatách o všem a o ničem: „Čím víc chceš, tím víc dosáhneš“ – je třeba nebát se zkoušet být lepší a posouvat se kupředu, i když máte strachy kalhoty plné. Když jsem si pak v osmé třídě vybírala střední školu, hledala jsem něco výjimečného, zábav - ného a atraktivního, a to zrovna gymnázium nebylo. V Trenčíně otevírali na oděvní průmyslovce nový obor Návrhář a modelář oděvu, a tak jsem se přihlásila na talentovky. Maminka plakala, když jsem se tam hlásila!

Proč plakala? Štěstím?

Právě naopak! Já jsem neuměla ani navléknout nit do jehly! Já jsem totiž to maminčino věčné šití a pletení doma naprosto bojkotovala, nenáviděla jsem její doma šité modely, do kterých mne oblékala, toužila jsem po ku - povaných džínách! Máme totiž dodnes naprosto odlišný vkus… Mé pubertální předstředoškolní pokusy něco ušít si – a hlavně tajně, aby máma nevěděla, že jí lezu do šití – skončily o prázdninách naprostým fiaskem ve chvíli, kdy mi došla spodní nit a já po nacívkování vyzkoušela naprosto všechno domácí nářadí, a přesto se mi nepoved - lo ji dostat nahoru – neměla jsem tušení, že stačí přidr - žet tu vrchní! Všechna kouzla krejčovského řemesla jsem se opravdu naučila až na střední škole! A pak ještě léta praxe, člověk se pořád něco učí! Mám ráda kolem sebe lidi, kteří něco umí a obohacují mne.

Šťavnatý proud expresivního vyprávění plynul za našich občasných výbuchů smíchu. Probraly jsme propady střídající se s úspěchy, shodly jsme se na tom, že životní amplitudy jsou povinné a jejich vý - kyvy nahoru a dolů nás vlastně dostávají do har - monie. Že už dnes víme, jak se dostat i z největších průšvihů, i když je to občas k nevíře. Jak nám pro - blematické životní zkušenosti posilují sebevědomí, protože se nám nakonec, skoro pokaždé s obrov - ským a přesně cíleným úsilím, podaří ze všeho vy - hrabat a oklepat se – a ono pak vždycky vyjde slun - ce! Jana mluvila i o svých nepostradatelných spo - lupracovnících; já zažila on-line elegantního, kul - tivovaného Pavla, který byl v dílně pořízené Janou v Brně v roce 1999 původně pánský krejčí a dnes je vlastně její pravá ruka ve Studiu, což hned dokázal: během našeho rozhovoru přinesl skleněné podlouh - lé korálky na lem šály a Jana mu bleskově ukázala jejich přesné umístění. Jana se starostlivě zmínila i o krátkodobé jistotě své práce – vyrábět s téměř dvaceti zaměstnanci oděvy na zakázku a uživit se tím léta je docela honička…

Nikdo nechce čekat na svůj model půl roku, já bych také nečekala. Je to o velké disciplíně, zodpovědnosti, pracov - ním nasazení a týmové sounáležitosti – jsme jako muške - týři, jeden za všechny a všichni za jednoho.

Jak si představujete ideální svět?

Ideální svět není ani v pohádkách, natož v reálu, přesto nás pořád pohání touha po něm. V určité chvíli vás to unaví a zjistíte, že místo mamonu a honby za úspěchem je to v pohodovém a spokojeném zázemí domova, šťastném úsměvu dcery a spokojeném pohledu zákazníka do zrcadla; spousta slov, která na papíře vyznívají lacině, přesto mají svůj obsah. Myslím, že ideální svět kazí oče - kávání, která jsou zklamávána. Tomu se zamezí tím, že nebudete mít žádná planá očekávání – to bude ideální. Bože, celý život se učím nemít očekávání…, ale na férov - ku: jsem jen člověk s touhou po ideálním světě.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
České vynálezy - Erich Roučka Výslech Ivany Chýlkové (1. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář