Střelci v říši zvířat (2. díl)
Při pohledu na chameleona by nikdo neřekl, že má lepkavý jazyk, který je téměř tak dlouhý jako tělo.
Skunk
Nejproslulejší střelec užívající chemickou munici je bezpochyby skunk. Několik druhů těchto drobných, černobíle zbarvených šelmiček obývá Severní, Střední a Jižní Ameriku. Příroda je vybavila zvláštními podocasními žlázami produkujícími olejovitou substanci obsahující ostře páchnoucí sirnaté sloučeniny, jejichž pach bývá přirovnáván k „vůni“ shnilého česneku a cibule. Rozčilený skunk se nejprve k protivníkovi točí zadkem, a když to nepomůže, udělá jakousi nemotornou stojku, zvedne ocas a ze žláz vystříkne na vzdálenost 2–3 metrů spršku zmíněné páchnoucí tekutiny. Ta ulpívá na všem a zápach mizí až po dlouhých týdnech. U citlivějších osob vyvolává zvracení aÏ mdloby, šelmy s citlivým čichem prchají s hlasitým prskáním a odfrkáváním. Skunkové chovaní v zajetí mívají tyto žlázy většinou vyoperované. Pokud tomu ale tak není, může dojít k nejhoršímu, jak o tom svědčí historka se skunkem z londýnské zoo, který při natáčení, vyděšený pronikavým světlem a ruchem, zcela „vyklidil“ televizní studio BBC. Parfémem značky Skunk bývají cítit i velké kamiony křižující americký kontinent. Proti řítícím se plechovým obludám nemá ale šelma se svou zbraní žádnou šanci, spolu se skunky umírají na silnicích tisíce dalších zvířat.
Orlosup bradatý a sup mrchožrout
Zvláštním sportem je vrh, ani tady nic nového pod sluncem. Samozřejmě že zvířata provozující tuto disciplínu tak nečiní z nějakých závodnických pohnutek, ale pouze proto, aby se nasytila. Statný dravý pták obývající hornaté oblasti Evropy, Asie a severní Afriky – orlosup bradatý – považuje za pochoutku morek z kostí nejrůznějších zdechlin a krom toho figurují na jeho jídelníčku želvy. Protože nemá žádné zuby, jimiž by mohl kosti a krunýře želv mohutným stiskem jako například hyeny rozdrtit, spoléhá na zcela jinou strategii. S úlovkem vyletí vysoko do vzduchu a pak kostí či želvou mrští dolů o skaliska, aby se roztříštila. Trochu jiný způsob vymyslel sup mrchožrout, který zase mívá spadeno na vejce pštrosů. Takové pštrosí vejce má obsah více než dvaceti vajec slepičích, ale jeho skořápka připomíná porcelán a pro zobák supa je příliš silná. Proto si supi mrchožrouti hledají v okolí hnízda příhodné kameny a ty pak vrhají na vejce tak dlouho, až skořápka praskne.
Žahavci
Používání „střelných“ zbraní nemusí být zdaleka výsadou vývojově výše postavených živočichů, obratlovců. I mezi bezobratlými živočichy najdeme spoustu podobných systémů. Velmi účinnými zbraněmi založenými na principu harpuny disponují příslušníci kmene žahavců. Své jméno dostali podle žahavých buněk, které obsahují jedovatý sekret sloužící k zabití nebo znehybnění kořisti. V každé žahavé buňce je jako lano stočeno duté vlákno opatřené trny nebo bodci. Vrchol buňky je zakončen víčkem, které se při podráždění uvolní. Spirálovitě stočené vlákno vystřelí ven, zabodne se do kořisti jako harpuna. Zároveň dutinou vlákna začne proudit jed. Tato zbraň je určena především k lovu drobných bezobratlých živočichů, ale někteří žahavci mohou dotekem při koupání vážně ohrozit život člověka. Tisíce žahavých buněk, jimž je poseto tělo medúz čtyřhranek nebo některých trubýšů, způsobují těžké a obtížně se hojící popáleniny, někdy se stane, že postižený člověk v bolestivých křečích zemře ještě ve vodě.
Pavouci a drápkovci
Jiní živočichové zase využívají principu lasa a bolasa a po kořisti vrhají lepivé vlákno. Nejčastěji tak činí pavouci. Pevnost a pružnost pavoučích vláken je fantastická, protože dokáže srazit a zadržet letící včelu. Podobně loví kořist pavouci lepovky, kteří letící či běžící kořist zasypou sprškou lepkavé tekutiny a doslova ji přilepí k podkladu.
Podobnou zbraní vybavila příroda také drápkovce, starobylou skupinu bezobratlých živočichů, vzdáleně připomínajících stonožky. Také oni mají poblíž úst zvláštní žlázy, produkující čirou tekutinu, která na vzduchu okamžitě tuhne a vytváří pevná lepivá vlákna. Drápkovcům slouží jak při lovu, tak při obraně, zajímavé je, že pokud se tekutinou potřísní sami, vlákna na jejich těle se brzy rozloží.
Takových příkladů bychom v živočišné říši mohli najít daleko víc. Je to jen důkaz, že mnohé důmyslné principy a mechanismy, o nichž si spousta lidí myslí, že jsou našimi vynálezy, v přírodě fungovaly dávno před člověkem.
Vymrštitelný jazyk mají také žáby. I když není zdaleka tak dlouhý jako u chameleonů, dokáží tito obojživelníci nic netušící kořist překvapit bleskovým výpadem. Žáby rohatky (na snímku) jsou schopny pohltit naráz i menší obratlovce.
Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay
