Stíny horkého léta

To, že v roce 1977 mohl – v čase, kdy se točil Vítězný lid, O moravské zemi, Všichni proti všem – vzniknout takový film, se s odstupem času jeví jako čirý zázrak.

V barrandovské tvůrčí skupině Vladimíra Kaliny dali příležitost autorovi, který by si to rozdal i s hollywoodskými kolegy, kdyby směl. Tátu mu popravili v padesátých letech. Horník, zedník, poradce prezidenta, pedagog, kterému neokoralo jeho valašské srdce. Co potřeboval ze sebe dostat, dovedně vypověděl příběhy, které měly hlavu a patu a kterým jsme mohli uvěřit. Uměl chlapácké filmy, kde pravda je na správné straně a nepřítel je nepřítel. Kde drsní chlapi umějí práskat bičem, ohánět se nožem, srdce mají na pravém místě a moc toho o lásce nenažvaní. Psal drsné příběhy o drsných chlapech, kterým skoro vždy teklo do bot a hráli vabank. Kdyby o to stál – a kdyby mohl – scenárista Jiří Křižan by se jako málokterý z našich filmařů uživil i za velkou louží.

Když dravec kroužil nad šindelovými střechami statku, jako by předpověděl, co bude následovat: muž bere pušku a musí škodnou zastřelit, pokud chce ochránit své stádo. Ondra Baran (v podání vynikajícího Juraje Kukury) se lidí straní a i ženu si odtáhl na beskydskou samotu. Syn vedle něj dospívá, ale otci nerozumí. „Smradlavý Baran, který spává s ovcama,“ popichuje Ondru před synem místní mluvka a ožrala. Syn se za tátu stydí, proč se nebrání?

Mistrně vystavěné napětí a jako v antické tragédii se prvotní pohrdání otcem naplno rozvine až ve chvíli, kdy stavení obsadí pět zoufalců v rozedraných uniformách. Je dva roky po válce a oni se vlečou od samoty k samotě, nemají slitování, drží je disciplína, a co hůř, tuší, že už nemají co ztratit, své životy prohráli. Syn se vzpouzí, prchá ze statku, pohrdá otcem, nechápe, proč skloní hlavu a chová se jako beran. Mladík nedovede ještě přijmout skutečnost, že žena i obě děti jsou rukojmí, která otci svazují ruce, proto se Ondra Baran nevzepře a hodlá splnit vše, oč si vetřelci řeknou. O to silněji vnímáme, jak nenápadně si muž syna přitahuje k práci na statku, učí ho podojit ovce, nasekat šindele a opravit střechu; kluk lekce nepřijímá, otec si hledí práce místo toho, že by měl něco podniknout a postavit se nepřátelům.

V nesnesitelném vedru vře krev i v mladém těle jednoho ze zběhů, přítomnost mladé selky a horko mu zatemní mysl. Ondra Baran se v soukromém souboji utkává s mužem, který zatoužil po jeho ženě. To napětí se už dá krájet nožem. A nenadálé ohrožení se blíží ze vsi.

Když si Stíny horkého léta (snímek si na MFF v Karlových Varech odnesl Křišťálový glóbus) vybral režisér František Vláčil, bylo zaděláno na výjimečný film, v němž vedro, ticho, kvílivá hudba a tušené stíny pod korunami stromů vytvářejí trvalou atmosféru hrozby.

V roce Charty se tak Filmovému studiu Barrandov povedlo kouzlo nechtěného: vedle koprodukčního dvoudílného velkofilmu o účasti mezinárodního komunistického hnutí ve druhé světové válce Vojáci svobody dal mimoděk zelenou psychothrilleru s obecným přesahem, v němž čestný a spravedlivý nemá jinou volbu než sebeobětování. Vše, co se odehrává mezi tím, nás může děsit, dráždit či rozhněvat, ale nic víc s tím nemůžeme udělat než vyčkat na ten pravý moment, kdy se konečně proti odpornosti a bezbřehé zpupnosti všech válek světa, proti agresi alespoň jeden za nás zvedne a postaví se zlu.

Katarina Vaculíková-Slobodová

Archiv, časopis Krásná 2011