Němé tváře – Báchorka o Romulovi a Removi nebyla báchorka
Málo jevů leží tak dokonale na předělu mezi jevy přírodními a kulturními jako právě domestikace. Jedná se o cosi zcela fascinujícího – propletení osudů dvou živočišných druhů, přičemž jeden z nich hraje jakýmsi způsobem tu dominantnější a vědomější roli. Tím se domestikace, pokud vůbec, liší od symbiózy: není totiž úplně zřejmé, kdo koho si vlastně ochočil a omotal okolo prstu – lidská civilizace je na kravách závislá minimálně stejně jako krávy na ní.
Báchorka o Romulovi a Removi nebyla báchorka
Ač poslední přednovověké domestikace proběhly v Evropě relativně nedávno (králík – 8. stol. n. l.), byl původ domácích zvířat do zcela nedávné minulosti zcela neznámý a je teprve nehynoucí Darwinovou zásluhou, že jej objasnil způsobem platným, v zásadě dodnes. V lidovém povědomí sice byly některé formy pociťovány jako „divoké“ vedle domácích a podle toho i jmenovány (divoký kůň, divoká kočka), u jiných nebyla souvislost vůbec rozeznána a byly pojmenovány zcela odlišně (pes kontra vlk). Ač už v předdarwinovských dobách nechyběla snaha na vážných pokusech vysvětlit geologickou minulost a proměny živých tvorů v ní (Lamarck, Cuvier), o domácí zvířata se v zásadě nikdo nestaral, maximálně byla zoologicky popisována, tu jako druh jeden, tu jako více druhů (u holubů až padesát).
Tajemství umělého výběru bylo kupodivu známo spíše praktikům než „učeným“ zoologům. Z dnešního hlediska nemají domestikované formy žádný systematický status, označují se jménem divokého předka s přídavkem f. domestica – mají-li tradicí dané „druhové“ jméno, může se použít i to: např. domácí koza je Capra aegagrus f. hircus. V zásadě se má dnes zato, že valná většina domácích zvířat má pouze jednoho divokého předka, alespoň toho „převládajícího“, do takto vzniklé domácí populace se však mohly v menší míře „přikřížit“ i jiné druhy (tzv. introgrese). Většinou se má za to, že introgrese byla spíše mírná (např. šakal či kojot u některých plemen psů), ale existují i příklady extrémní – domácí kanár je introgredován tolika druhy pěnkavovitých ptáků, že z divokého předka (Serinus canaria) už mnoho genetického substrátu nezbylo a celek představuje cosi jako zlý sen systematického zoologa.
Teprve Darwin, přítel mnoha britských chovatelů drůbeže, psů a koní a dlouholetý chovatel holubů, docenil vliv umělého výběru a na něm pak modeloval výběr přírodní. Zejména pak Darwinovo brilantní objasnění původu všech plemen domácích holubů z jediného předka (Columba livia) a jeho podnes velmi zajímavá kniha „The variation of animals and plants under domestication“ (1868), by stačily zajistit jeho vědeckou slávu, i kdyby nic jiného nepublikoval.
Některé druhy po domestikaci přímo volají a zvládne ji i malé dítě (divoká husa), u jiných je zcela nepochopitelné, jak se mohla povést (koně, velbloudi). Tak např. při lovu hříbat koní Převalského bylo třeba mnoha domácích koní, a to jak k jejich uštvání a odchytu, tak i klisen k jejich kojení. Nejsou-li k dispozici, jako že původně nebyli, připomíná celý problém situaci barona Prášila, vytahujícího sebe samého za vlasy z bažiny.
Krajně zajímavé jsou studie švédsko-německého zoologa Zimmena o možnosti domestikace vlků. Jde to velmi snadno, ale takto získané zvíře je sotva prakticky použitelné – sice hlídá, ale proti jiným vlkům, ne lidem, sice loví, ale bez kooperace s člověkem a kořist je mu v zásadě nemožno vzít, o hlídání ovcí (v době domestikace psů ostatně stejně ještě domestikovány nebyly) ani nemluvě. Jediným reálným použitím bylo kupodivu hlídání batolat a malých dětí, k nimž se ochočení vlci chovali velmi něžně a ochranářsky – tím nabývá historka o Romulovi a Removi povahy reminiscence na starší stav věcí a přestává být pouze zakladatelským mýtem či nehoráznou povídačkou.
Pozoruhodný je fakt, že u produktů jako vlna, mléko, vejce atd. existuje cosi jako konkurence mezi různými druhy a v jednom regionu bývá většinou jen jeden „monopolní“ producent: antická Evropa nepila kravské mléko, ale kozí, v Evropě jsou hlavními producenty vajec slepice, v jihovýchodní Asii kachny. Jako by do tohoto „konkurenčního“ boje byli zapojeni i lidé šířením různých „pomluv“ o produktu konkurenčním (kozí mléko působí mizení erythrocytů, kachní vejce obsahují salmonely atd…). Za změněných okolností se může situace velmi rychle obrátit, viz lavinovité šíření nosných kachen v Evropě za obou světových válek – byly nezdaněné a ostatně stejně výkonné jako slepice. Je velmi zajímavé sledovat proměny domestikantů v průběhu historie, střídání užitkových a reprezentativních či okrasných forem u různých druhů; po přenesení do jiného prostředí mohou některé druhy nabýt zcela jiného významu – morče, původně nejdůležitější peruánský producent masa, se v Evropě stává dětskou hračkou, pak krátkodobě významným pokusným zvířetem, aby tento status opět záhy ztratilo.
Archiv, časopis Krásná 2003, Fotografie: Pixabay
