Smutný úděl mořských obrů - Velryby (2. díl)

Smutný úděl mořských obrů - Velryby (2. díl)

Smutný úděl mořských obrů - Velryby (2. díl)

Kytovce považuje lid namnoze za ryby nejen proto, že žijí výhradně ve vodě, jako ryby nemohou vystupovati na zem, nýbrž při povrchním ohledání vyhlížejí pro své člunovité tělo a ploutvovitě utvářené končetiny jako ryby. Budiž však zdůrazněno, že kytovci jsou praví savci: mají teplou krev, dýchají plícemi, mláďata jsou vyživována, přesto že vodní prostředí je tomu na překážku, mlékem mateřským. To napsal o nejpodivuhodnější skupině savců německý přírodovědec Alfréd Brehm.

Každé pravidlo má svoji výjimku

V roce 1946 vznikla organizace International Whaling Commision (IWC), mezinárodní velrybářská komise, původně sdružující největší velrybářské mocnosti. Za hlavní cíl si vytkla získat přesnější statistiky úlovků a v případě potřeby vyhlásit regulaci lovu u některých druhů. Vznik komise byl svým způsobem i reakcí na veřejné mínění, které se začínalo proti bezohledným masakrům v mořích bouřit. V 19. století dokázala jedna úspěšná velrybářská výprava za sezonu ulovit 30–40 velkých kytovců, celkový úlovek se pohyboval mezi čtyřmi až pěti tisíci kusy. Od počátku 50. let 20. století však dokázal jeden jediný člun s harpunovým dělem pobít už 300 velryb. Ještě v roce 1971 padlo za oběť velrybářům 50 tisíc velkých kytovců. O dva roky později to bylo už „jen“ 32 tisíc a na konci 70. let bylo zřejmé, že zlatá éra velrybářství končí.

Zdálo se, že lov velryb je věcí minulosti a stane se jednou z uzavřených smutných kapitol bezohledného vztahu člověka k přírodě. V roce 1982 vstoupilo v platnost mezinárodní moratorium na lov největších a nejohroženějších kytovců, jako je plejtvák obrovský, plejtvák myšok, keporkak a další. Ochránci přírody požadovali úplný zákaz lovu všech kytovců, na to však nebyly některé státy ochotny přistoupit. Některé členské země IWC na moratorium přistoupily jen s podmínkou, že jim bude umožněno lovit i nadále určitý počet některých druhů velryb. Byly to země, kde je tradice velrybářství stále živá – Japonsko, Norsko, Peru, Island a dánské Grónsko. Výsledná dohoda byla tedy kompromisem. Ochránci přírody byli tehdy přesvědčeni, že i tyto země časem samy pochopí, že lov velryb nemá na konci 20. století opodstatnění.

Záhy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Lov velryb je sice anachronismus, ale pro státy s dlouholetou tradicí velrybářského řemesla představoval konec lovu ekonomický či spíše politický problém. Odpůrci moratoria poukazovali na to, že zákaz lovu velryb bude znamenat pro desítky tisíc lidí ztrátu zaměstnání a obživy a kdysi rušná velrybářská sídla na pobřeží se promění v města duchů. Přitom poněkud pozapomněli, že by velrybáře tento osud stejně neminul.

Od počátku 80. let úlovky prudce poklesly, ale ne proto, že by se snad lovci začali chovat ohleduplněji, ale proto, že zdecimovaní kytovci už nebyli schopni nahradit ztráty. Přesto byl odpor k úplnému zákazu u některých zemí tak silný, že zoologové z vědecké komise IWC museli ustoupit. Hrozba, že moratorium, byť okleštěné, nevstoupí v platnost, byla víc než reálná. Stanovy IWC totiž umožňují členským zemím odvolat se proti jakémukoli usnesení komise do lhůty 90 dnů.

Nejkontroverznějším článkem stanov IWC je možnost lovu velkých kytovců pro tzv. „vědecké účely“. Každá členská země, jak se ve směrnici praví, může „zabít, ulovit nebo zpracovávat velryby pro účely vědeckého výzkumu“. Formulace o lovu pro vědecké účely odráží určitou bezmocnost zastánců zákazu lovu a je de facto milosrdnou lží, která komisi umožňuje alespoň navenek si zachovat tvář. Přitom všichni vědí, o co jde. Je to stejné, jako když majitel nevěstince prohlašuje, že jeho podnik není nic jiného než pouhý noční bar dbající vší počestnosti. Velrybáři pasovaní do role výzkumníků se snaží, aby měli „pracovního materiálu“ opravdu dostatek. Jen Japonci a Norové uloví každý rok přes 1200 plejtváků malých. Pokud by tak činili opravdu z vědeckých pohnutek, byl by tento druh snad nejlépe prozkoumaným živočichem na světě.

Podstatné je, že po intenzivním „bádání“ zbudou tuny masa a tuku, které by přece bylo trestuhodné nezužitkovat. V Japonsku se velrybí maso stalo vyhledávanou potravinou až po druhé světové válce, kdy byla zdevastovaná země nucena využít každý dostupný zdroj bílkovin. Na jídelníčku luxusních restaurací se toto maso objevilo až v osmdesátých letech. Není bez zajímavosti, že v té době se velrybí maso pocházející z Norska dalo koupit i v prodejně Frionoru v Praze. Dnes je v důsledku dramatického omezení komerčního lovu žádané, a tudíž i drahé, a do Japonska se dnes dokonce pašuje. Japonští velrybáři v rámci „vědeckého výzkumu“ prostě nestíhají, a tak si překupníci pomáhají, jak to jde.

Domorodá karta

Další možností jak obejít zákaz lovu velryb představuje tzv. lov pro „účely obživy nezbytné k životu“ domorodých komunit. Původní myšlenka měla svou logiku – umožnit původním obyvatelům Grónska, Kanady, tichomořského pobřeží USA, Čukotky, Kamčatky a dalších oblastí lovit „malé počty“ velryb pro „účely nezbytné k životu“ a zachování tradičních zvyklostí jejich kultur. Dobře míněný návrh vycházející do určité míry ze špatného svědomí vlád zemí, které se k domorodému obyvatelstvu chovaly po staletí krutě a přezíravě, se záhy ukázal jako kontroverzní. Představa, že Inuité nebo indiáni ze severozápadního pobřeží USA a Kanady, vyzbrojeni oštěpy, sednou do dřevěných člunů a vyjedou lov, aby pak úlovek náležitě oslavili na kmenové slavnosti, byla stejně naivní, jako kdyby prérijní kmeny v Severní Americe měly obnovit lov bizonů.

Žádná ze zmíněných komunit není dnes na lovu volně žijících zvířat existenčně zcela závislá. Výjimky využili podnikavci a povolenky či celý úlovek jednoduše „pod rukou“ prodávají. Jedna z loveckých skupin při lovu keporkaků u pobřeží Oregonu použila protitankových střel. Na „odvěké velrybářské tradice“ se při zasedáních IWC léta marně odvolávají zástupci Norska a Japonska, ve snaze navýšit již dosažené kvóty úlovků. Svět je plný paradoxů. Každým rokem proběhnou světovými médii reportáže z akcí obětavých ochránců přírody, kteří zachraňují kulohlavce uvízlé na mělčinách, a přitom Faerské ostrovy pod správou Dánska si osobují právo ročně ulovit na 950 těchto nádherných tvorů.

Podstatně efektivnějším nástrojem k zastavení lovu velryb je mezinárodní a ekonomický nátlak. V živé paměti je případ Islandu, který v rámci „vědeckého lovu“ v polovině 80. let minulého století lovil ročně kolem 200 velryb. V roce 1990 však lov zastavil pod nátlakem USA, které pohrozily bojkotem dovozu islandských rybích výrobků. Jakmile hrozba sankcí pominula, požádal Island o další výjimku. Když vědecká komise IWC žádosti nevyhověla, z organizace vystoupil a vrátil se tam až v roce 2002. V dnešním globálně propojeném světě, kdy už ani ty největší státy nemohou svévolně použít forem ekonomického nátlaku, se hlavním kritériem úspěchu či neúspěchu ochrany ohrožených druhů stává mechanismus poptávky a nabídky.

Morální apely, pokud nejsou podpořeny opravdu silným veřejným míněním, mají šanci pouze v případě, že o druh nebo komoditu není zájem. Rostoucí počet obyvatel planety vytváří stále silnější tlak na zbývající zdroje přírodního bohatství, kytovce nevyjímaje. Vždyť obrovské hory masa by se daly využít nejen pro zpestření nabídky restaurací, ale i při výrobě krmiv pro psy a kočky. Vidina zisků nutí lovce i zpracovatelské firmy vymýšlet stále nové a nové způsoby, jak obejít mezinárodní dohody a zákazy. Problematika lovu velryb je v řadě zemí i horkým politickým tématem. Konzervativně a nacionalisticky laděné strany bývají jednoznačně pro obnovení lovu, odvolávají se na staleté tradice a suverenitu státu.

Názorným příkladem může opět posloužit Island zmítaný ekonomickou krizí. Výzva k opětovnému vyplutí velrybářských lodí, s cílem pobít 250 plejtváků malých a myšoků, může sice pochybným způsobem povzbudit národní hrdost – a o to v rámci volebního populismu jde, ale hospodářství země to stejně nespasí.

Téměř tři desetiletí trvající zákaz lovu těch nejvíce ohrožených druhů velryb přinesl nakonec určitá pozitiva. Populace některých druhů se dostaly z nejhoršího, jenže okamžitě se ozvali velrybáři s požadavky na obnovení jejich lovu. Znovu zaznívají hlasy o přemnožení, přidávají se i rybáři, kteří tvrdí, že je kytovci připravují o obživu. Zapomínají, že příčinou katastrofálního úbytku ryb ve světových oceánech nejsou delfíni, ale rybářské flotily schopné za pomoci moderní techniky vydrancovat loviště během několika sezon.

Jak dál?

Z obavy před krachem stávajících dohod o světovém lovu velryb členové mezinárodní velrybářské komise IWC na posledním výročním zasedání na Madeiře pokračovali v hledání kompromisu pro další roky. Ukázalo se, že evropské země si vyhrazují právo ulovit ročně víc kytovců než velrybářská „velmoc“ Japonsko. Odpůrci lovu požadují snížení lovných kvót, důslednou kontrolu úlovků a revizi podle nich příliš vstřícného postoje IWC k lovu pro tzv. vědecké účely. Pokusili se zpochybnit i ekonomický aspekt velrybářství porovnáním bilance příjmů z prodeje velrybích produktů a z tzv. velrybí turistiky.

Pozorování velryb v jejich přirozeném prostředí je stále populárnější, a i když má své stinné stránky, je to jedna z možností jak obrátit pozornost široké veřejnosti k smutnému osudu kytovců. Podle některých odhadů vynáší velrybí turistika každý rok 2,1 miliardy dolarů, zatímco lov jen řádově desítky miliónů, ovšem velrybářská lobby tyto údaje pochopitelně zpochybňuje.

Jakkoli se fungování mezinárodní velrybářské komise IWC může jevit jako těžkopádné a někdy i kontraproduktivní, její existence je jedinou jistotou, že se všechny zainteresované strany sejdou jednou za rok u jednacího stolu. Pokud by se rozpadla, stoupencům neomezeného lovu by už nic nestálo v cestě. Stanovy IWC umožňují stát se členem organizace i státům vnitrozemským, které neměly a nemají s velrybářstvím nic společného. Od roku 2005 je členem i Česká republika. Každý člen komise má rovnocenný hlas, a tak při přijímání zásadních rozhodnutí pravidelně vypuká boj zájmových skupin. Lobbisté zastánců i odpůrců lovu získávají hlasy všemi dostupnými prostředky včetně slibů, že pokud ta či ona země podpoří příslušnou rezoluci nebo dohodu, dostane se jí patřičné podpory při jiných jednáních nebo finanční kompenzace.

Jakkoli je to smutné zjištění, je to realita doby. Názor našeho předního politika a představitele státu o tom, že problémy ochrany přírody vyřeší principy tržního hospodářství, do toho kontextu plně zapadá. Akce aktivistů Greenpeace, kteří se stavějí do cesty velrybářským lodím, stříkají na jejich palubu páchnoucí tekutiny nebo kyselinu, jsou jen zoufalým počinem a nic podstatného neřeší. Kytovce může zachránit jen jediné – když lidé na celém světě ztratí o velrybí produkty zájem a přestanou je kupovat. Letošní zasedání IWC v marockém Agadiru bude nepochybně přelomové a – snad – ukáže směr, kterým se vztah člověka k těmto tvorům bude v příštích létech ubírat.

Ještě že plejtváci, velryby, delfíni a jiní obyvatelé moří neumějí číst...

Archiv, časopis Krásná, 2010

Pel-mel
Eva Wolfová - Jsou to spoluhráči na trhu Třicet - pozdravy z New Yorku

Žádné komentáře

Přidat komentář