Putovní smaragdová souprava císařovny Josefíny

Putovní smaragdová souprava císařovny Josefíny

Putovní smaragdová souprava císařovny Josefíny

Přesná doba vzniku nádherné smaragdové soupravy francouzské císařovny Josefíny je zahalena neproniknutelnou rouškou tajemství. S jistotou víme pouze to, že důvodem jejího vzniku byla láska. Láska císaře všech Francouzů Napoleona (1769– 1821) ke krásné a vášnivé Josefíně (1763–1814). S rafinovaností sobě vlastní využívala Josefína nejprve jako Napoleonova milenka a od roku 1796 i jeho manželka všech svých ženských předností ke zneužití generálovy nebývalé štědrosti.

Skvostná smaragdová souprava byla vyrobena proslavenou francouzskou šperkařskou firmou Marie-Etienne Nitot & syn. Zakladatel firmy Marie-Etienne Nitot (1750–1809) dodával šperky již pro královnu Marii-Antoinettu (1755–1793), ale teprve císař Napoleon jej učinil výhradním dvorním dodavatelem a kupoval u něj ty nejkrásnější kousky. Klenotník i jeho syn Francois Regnault Nitot (1779– 1853) byli horlivými stoupenci císaře a smaragdová souprava je jednou z jejich nejlepších kreací vyrobených pro císaře a jeho ženu.

Originální smaragdová souprava, vyrobená z nádherně tmavých a pronikavě zelených smaragdů z jihoamerických kolumbijských dolů v okolí městeček Muzo a Somondoco, sestávala původně ze tří kousků, tiáry, náhrdelníku a brože. Na počátku druhého desetiletí 20. století (1913), kdy se šperky dostaly do majetku švédské princezny Ingeborg (1878–1958), byla provedena dílčí úprava tiáry, z níž byly odňaty dva smaragdy, které byly použity na výrobu páru náušnic, které se staly čtvrtým komponentem soupravy.

Souprava byly zhotovena na počátku napoleonské éry v klasicistním stylu, hojně inspirovaném kulturou antického Řecka a starověkého Říma. Jistou pikantérii tvoří fakt, že tiáru podobného tvaru a stejného složení kamenů objednal císař u stejné firmy i pro svou druhou ženu, rakouskou arcivévodkyni Marii Louisu (1791–1847). Nedílnou součástí soupravy je i jednotně stylově pojatý náhrdelník, tvořený pravidelně se střídajícími rosetami smaragdových květů s odnímatelným závěsem na největším z nich, bohatě vrstvená brož a mohutné smaragdové náušnice ve tvaru slz.

Během téměř čtrnáctiletého manželství měla císařovna Josefína mnoho příležitostí ukázat své skvostné šperky na řadě dvorských slavností, plesů a hostin. Šperky jí zůstaly i poté, co se s ní Napoleon v roce 1809 rozvedl, protože mu nedokázala a ani nemohla darovat to jediné, po čem tak toužil, a to syna a dědice.

Láska mezi Napoleonem a Josefínou však nikdy neskončila. Bývalá císařovna, která zemřela jen pár dnů po císařově vyhoštění na ostrov Elba, k sobě císaře stále zvláštním způsobem poutala.

Po Napoleonově návratu do Francie a definitivní porážce u Waterloo v červnu 1815 navštívil před odjezdem na Svatou Helenu Josefínin hrob. A když o pět a půl roku později zemřel, visel mu na krku medailon s usušenými fialkami z Josefínina hrobu.

Putovní šperk

Smaragdová souprava, představující symbol nesmrtelné lásky císaře Napoleona k milované ženě, se po Josefínině smrti v květnu 1814 dostala do majetku jejího syna z prvního manželství s vikomtem Alexandrem de Beauharnais (1760–1794) Evžena (1781–1824). Italský místokrál a první vévoda z Leuchtenberku daroval soupravu své manželce Augustě Amélii (1788–1851), dceři bavorského krále Maxmiliána I. (1756–1825), která ji po určité době předala své dceři Amélii (1812–1873), manželce ovdovělého brazilského císaře Pedra I. (1798–1834). Díky Amélii se již tehdy proslavená smaragdová souprava císařovny Josefíny dostala až za moře do Jižní Ameriky.

V dubnu 1831 byl však Améliin manžel Pedro I. donucen vzdát se brazilské koruny a společně se ženou se jako vévoda z Braganci vrátil zpět do Evropy, kde po čtyři roky bojoval proti vlastnímu bratrovi Miguelovi o zbytky svého dědictví v podobě portugalského trůnu. Z vítězství v roce 1834 se však netěšil dlouho, neboť o čtyři měsíce později zemřel. Ovdovělá Amélie se společně s dcerou Marií Amélií (1831–1851) uchýlila do ústraní, kde se v poklidu věnovala dceřině vzdělání a charitativní činnosti. Po náhlé dceřině smrti v roce 1853 však Amélie zůstala sama.

Na konci svého života odkázala veškerý svůj majetek včetně skvostné kolekce nádherných šperků své nejstarší sestře Josefíně (1807–1876), která jí poskytla pomoc a útěchu v posledních chvílích před smrtí. Švédská a norská královna Josefína, manželka krále Oskara I. (1799–1859), si čerstvě nabytého majetku dlouho neužila. Za čtyři roky po sestře se i ona odebrala na věčnost a své šperky včetně smaragdové soupravy odkázala své snaše Sofii Nasavské (1836–1913), manželce švédského a norského krále Oskara II. (1829–1907).

Cílová stanice: Norsko

Královna Sofie si smaragdovou soupravu nesmírně oblíbila a velice často se s ní ukazovala na dvorských slavnostech doma i v zahraničí.

Při výjimečných příležitostech ji dokonce zapůjčovala manželce svého vnuka Gustava Adolfa (1882–1973) anglické princezně Margaretě z Connaught (1882–1920), která se v ní ukázala například na korunovaci anglického krále Jiřího V. a jeho ženy královny Mary v roce 1911 v Londýně.

Královna Sofie však uvažovala realisticky a vzhledem k množství klenotů určených pro švédskou královnu se smaragdovou soupravu císařovny Josefíny rozhodla ve své závěti darovat svému třetímu synovi Karlovi (1861–1951), vévodovi z Västergötlandu, a jeho ženě, dánské princezně Ingeborg (1878–1958). Princezna, jejíž rodina přišla na počátku 20. let 20. století při pádu jedné z dánských bank o téměř celý majetek, si soupravy nesmírně vážila a velice často ji také využívala. V závěru svého života se ji rozhodla předat své prostřední dceři Martě (1901–1954), manželce norského korunního prince Olava.

Existují dvě verze tohoto předání, z nichž ani jedna nepostrádá romantiku s nádechem nostalgie starých časů. Podle první z nich dostala Marta smaragdovou soupravu od rodičů jako dárek poté, co se jí po dvou předcházejících dcerách Ragnhild (1930) a Astrid (1932) narodil v roce 1937 vytoužený syn a dědic norského trůnu, princ Harald. Druhá verze hovoří o tom, že se smaragdová souprava dostala do majetku norské královské rodiny teprve na počátku druhé světové války. V srpnu 1940 byla totiž princezna Marta vzhledem k probíhající německé okupaci země přinucena společně s dětmi opustit Norsko a vydat se za moře do USA. Na hlavním nádraží ve švédském Stockholmu jí tehdy údajně matka, která si nebyla jistá, zda ještě kdy dceru uvidí, předala v šátku zabalenou smaragdovou soupravu, která se měla stát v případě nejvyšší nouze finanční pojistkou rodiny pro nový život za mořem.

Konec dobrý, všechno dobré

Norská korunní princezna Marta se na konci války v roce 1945 vrátila šťastně domů, ale už jí zbývalo pouze několik posledních let života. Když v roce 1954 v pouhých 53 letech zemřela, bylo jejím přáním, aby smaragdová souprava, kterou měla na sobě na anglických korunovacích Jiřího VI. (1937) a Alžběty II. (1953), připadla synovi Haraldovi a jeho budoucí ženě a stala se součástí klenotů norské královské rodiny. Bezprostředně po matčině smrti nosila soupravu při oficiálních příležitostech Haraldova sestra Astrid, jejímž úkolem bylo doprovázet otce Olava V. (1903–1991) u dvora v úloze první dámy Norska. Když se v roce 1968 Harald oženil s dnešní královnou Sonjou (1937), soupravu jí beze všeho předala.

Královna Sonja je dnes devátou nositelkou smaragdové soupravy, která procestovala téměř celý svět od Francie přes Itálii, Brazílii, Portugalsko a Švédsko až do své současné domoviny v Norsku. Královna nosí soupravu při téměř všech významných akcích u dvora a je připravena jednou, až nadejde čas, ji jako rodinnou zástavu předat své nástupkyni Mette-Marit (1973), manželce korunního prince Haakona (1973).

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
Jana Šafránková: Příroda je nekonečně krásná V kuchyni s Julií Child: Zelné rolky

Žádné komentáře

Přidat komentář