Jana Šafránková: Příroda je nekonečně krásná

Jana Šafránková: Příroda je nekonečně krásná

Jana Šafránková: Příroda je nekonečně krásná

„Můj sen, který doufám není neuskutečnitelný, je navštívit Velikonoční ostrov. Jsem tím místem fascinovaná, přečetla jsem všechny knihy Thora Heyerdahla týkající se tohoto ostrova a znám ho podle ilustračních map doslova nazpaměť,“ prozrazuje na sebe Jana Šafránková, výtvarnice, která se k nezávislé pozici zvané „volná noha“ propracovala přes několik zaměstnání, kde ovšem vždy uplatňovala své výtvarné schopnosti. Olejomalbě se věnuje intenzivněji až v posledních letech.

Kdy jste si poprvé vzala do ruky štětec a začala malovat obraz?

Úplně poprvé jsem vzala do ruky štětec v takzvané Lidové škole umění, ve které jsem se připravovala na zkoušky na Hollarovu střední výtvarnou. Učili nás základy různých technik a také jsem tam prvně zkusila portrét, který bylo, kromě jiných úkolů, potřeba zvládnout pro přijetí na školu.

Co vám přináší malování?

Malování je pro mě svoboda, uvolnění, ale také uspokojení, pokud se obraz povede. Což pochopitelně není pokaždé, a to mně dokáže zkazit náladu. Naopak zdařilý obraz mi náladu pozvedne až k euforii.

Co vás inspiruje? Často zobrazujete přírodu a květiny. Jaký k nim máte vztah?

Inspiruji se přírodními krásami všeho druhu. Stále více si uvědomuji, jak nekonečně krásné a plné neuvěřitelné fantazie všechny ty květiny, trávy, stromy nebo kameny jsou. Doma mám ráda kytky ve váze, ať jsou to šlechtěné růže nebo jen kytice z lučního kvítí. Už jako malá jsem si je z letních procházek nosila domů. Květinami také ráda zdobím stůl pro různé slavnostní příležitosti.

Na svých webových stránkách máte uvedené oblíbené umělce. Kteří z nich vás ovlivnili a jak?

Velmi obdivuji řadu umělců, nejen ty, které jsem jmenovala na svém webu (www.janasafrankova.cz, pozn. aut.), ale nemyslím, že bych byla vědomě někým ovlivněna. Snad Paulem Cézannem nebo Willim Nowakem podvědomě, ale to bych si moc fandila. Domnívám se, že když navštěvujete výstavy nebo listujete v knihách o malířství, vstřebáváte řadu věcí od techniky přes barevnost až po nápady a pak nevědomky něco z toho použijete ve svém obraze, což by se dalo nazvat ovlivňováním.

Věnovala jste se grafické úpravě časopisu, užité grafice i práci pro film. Mohla byste to konkretizovat?

Ano, věnovala jsem se „špíglování“ zájmových časopisů, jenže tehdy nebyl mým nástrojem počítač, ale typografické pravítko, tužka, guma a „zrcadlo“, což byl papírový předobraz časopisu, do kterého jsem zakreslovala rozvržení textů, titulků a fotografií. Co se týče užité grafiky, navrhovala jsem různé plakáty, pozvánky, loga nebo katalogy. V práci pro film jsem se věnovala filmovým trikům, kreslené animaci, a hlavně mé oblíbené kaligrafii, která se využívala ke kreslení hlavních filmových titulků. Byla to náročná práce, nesrovnatelná s dnešními možnostmi, kdy počítač udělá téměř vše za vás. Pravda ale je, že lehká nedokonalost ručního kreslení byla ku prospěchu věci. Absolutní počítačová dokonalost je trochu nuda.

Jak jste se vlastně ke své práci dostala?

K mé práci mě logicky přivedlo vzdělání, plynule jsem přešla do pracovního procesu a posléze na volnou nohu, což je pro mou svobodomyslnou povahu nejlepší pozice. A až v posledních deseti patnácti letech se věnuji oleji. Mám přítelkyni Dášu Mahelkovou, s kterou občas vyrazíme malovat do plenéru, vybereme motiv, necháme se inspirovat, z části obraz namalujeme a pak dokončujeme v ateliéru podle své fantazie.

Čím jste chtěla být jako malá?

Manžel mi radí, abych napsala, že jsem chtěla být kosmonaut. Nějak si nevzpomínám, že bych chtěla být něčím konkrétním. Ale určitě vím, že jako Blíženec jsem chtěla být slavná. To se nestalo a lze se jen uklidňovat otřepanou frází „všechna sláva polní tráva“.

Co vás dokáže rozčílit?

Jako řidič asi nejsem sama, koho rozčiluje agrese na silnicích, skoro každý den se s něčím takovým setkávám. Pak takové ty divné lidské vlastnosti, jako je lenost, hloupost, zloba, laxnost nebo „jánabráchismus“.

A naopak nadchnout?

Nadchne mě vždycky návštěva některé ze slavných světových galerií. Také možnost svobodné volby vyrazit kamkoliv na výstavu. Stále znovu a znovu jsem nadšená při vzpomínce na retrospektivní výstavu Vincenta van Gogha v Londýně, kterou jsem procházela jako fascinovaná. Ale nejsou to jen výstavy, ze kterých jsem nadšená, ale jsou to i koncerty klasické nebo rockové hudby nebo dobré divadlo či film. Zkrátka všechno, kde se projevuje tvůrčí schopnost člověka.

Jak si doplňujete energii?

Energii si doplňuji třeba procházkami po lese spojenými s hledáním hub. Miluji horkou vůni jehličí a pryskyřice a ten úžasný klid, který někdy naruší pouze můj pes, když se vydá za srnou a dlouho se nevrací... Pak každodenní studená sprcha po ránu, bez které nemohu existovat, a také občasné reflexní terapie u Beaty a Julka Patakyových.

Co mohu říct o Janě Šafránkové?

Když vám osud pošle do cesty člověka, jako je Jana, je to dar. Už ani nevím, kolik je to let, kdy jsme se setkaly při nějakém filmování reklamy na české lázně, kde ona nejen vystupovala jako herečka, ale taky jako výtvarník titulků a já nevím čeho ještě. Jana se stala nejen mou přítelkyní, ale vnímám ji jako sestru, po které jsem vždy toužila.

Jana má všechno, co lze jen obdivovat. Krásu, zvláštní charisma... a málokdy „naříká“ na nepřízeň osudu, na rozdíl ode mne. Je prostě sluníčko v mém životě, vždycky jí to sluší, protože má ke všemu taky vkus. To by mohlo stačit. Jak ráda bych našla něco negativního, ale nic mě nenapadá...

Marta Pospíchalová, Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Daltonský plán: Uč se moudrým býti. Ale jinak... Putovní smaragdová souprava císařovny Josefíny

Žádné komentáře

Přidat komentář