V listopadu se sbírá Puškvorec obecný

V listopadu se sbírá Puškvorec obecný

V listopadu se sbírá Puškvorec obecný

První živá rostlina puškvorce byla v roce 1557 zaslána z Cařihradu italskému lékaři Petru Ondřeji Matthiolimu do Prahy, kde v té době působil jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda. Zaslal mu ji tehdejší císařský vyslanec na tureckém dvoře Augerius Ghislenius Busbequius.

Latinsky Acorus calamus (řecky kalamos = rákos); lidově akorum, brustvorec, bruškvorec, čínská rebarbora, kalmus, kofien nejedlíkový, kořen piškvorcový, kořen plicní, kořen prsní, kořen rotanový, kořen tatarákový, nejedlík, pískačky, pišišvor, piškvorec, prskořen, puškvorec, puškvorcový chléb (oddenek zavařený v cukru), svatá třtina, tatarák, tatarská tráva, tatarské býlí, tatarské zelí aj.

Vytrvalá, až 150 cm vysoká bažinná rostlina z čeledi áronovitých s tlustým plazivým oddenkem. V půdě je upevněna kořeny, které vyhánějí jen na spodní straně oddenku. Má úzké mečovité listy a drobné zelené květy, uspořádané ve štíhlých palicích. Kvete v červnu a červenci, u nás ale nikdy nedozrává, nepřináší semena, rozmnožuje se pouze oddenky. Jeho domovem je východní Indie a Čína. V listopadu nebo v březnu a dubnu se sbírá oddenek bez kořenů a zbytků listů. Vyskytuje se střední a východní Evropě, v severní Itálii, na Balkáně, v Asii, ve východní Sibiři a ve východní části Severní Ameriky.

Číňané žvýkali puškvorec při bolesti zubů nebo proti pachu z úst. Tataři věřili, že puškvorec čistí vodu. Čingischánovi vyzvědači vozili puškvorcový kořen v sedlových brašnách, a kde zastavili, tam jej házeli do vody. Jestliže puškvorec zakořenil, považovali vodu za pitnou.

Dnešní rozšíření a zdomácnění ve střední Evropě se připisuje rozmnožení pouze dvou exemplářů této rostliny. První živá rostlina puškvorce byla v roce 1557 zaslána z Cařihradu italskému lékaři Petru Ondřeji Matthiolimu do Prahy, kde v té době působil jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda. Zaslal mu ji tehdejší císařský vyslanec na tureckém dvoře Augerius Ghislenius Busbequius. V té době Matthioli sepsal v latině Herbář, kde byl puškvorec poprvé popsán. Později byl Herbář přeložen do 60 různých jazyků. V roce 1562 přeložil Herbář do češtiny Tadeáš Hájek z Hájku.

Další živá rostlina byla zaslána rovněž z Cařihradu v roce 1576 francouzskému botanikovi Carolu Clusiovi do Vídně, kde založil botanickou zahradu. Tento pán mimo jiné uvedl do Evropy brambor a tulipán.

Tlustých aromatických oddenků puškvorce se odedávna používá k léčebným účelům. Byl oceněn jako léčivo při žaludečních chorobách a ještě dnes se z něj připravují likéry. Obsahuje hořčiny, slizy, třísloviny, cholin, dextrin, škrob a také vonné oleje.

Puškvorec podporuje trávení, odstraňuje nebo mírní plynatost a povzbuzuje chuť k jídlu. Upravuje překyselení žaludku, zvyšuje tvorbu žaludečních šťáv. Ve velké dávce může být škodlivý. Nejčastěji se předepisuje v čajových směsích, také jako tinktura užívaná po kapkách. Samotná droga pouze na špičku nože. V Orientu se užívá kandovaná. Je známé i zevní použití při koupelích dráždících pokožku, jako mazání a kloktadlo.

Pel-mel
Nemoc ze dvou stran – Závrať (2. díl) Co mají jíst Štíři?

Žádné komentáře

Přidat komentář