Psi (a psí hovínka), kam se podíváš (2. díl)
Hned po kráse hlavního města je to ta další věc, které si cizinec žijící v Praze všimne. Jak se zdá, Češi psy milují. Jsou po celém městě. Na ulicích, v parcích, barech i restauracích. Do amerických restaurací psi nesmějí. A pro Američana, jako jsem já, je přímo podivuhodné procházet se po Vinohradech a vidět, jak psi trpělivě čekají před potravinami, často neuvázaní, zatímco jejich majitel uvnitř nakupuje.
Jazykovou bariéru jako takovou, alespoň podle mého názoru, vnímáte jako překážku spíše vy. Většina Čechů se zdá nejistá a stydí se mluvit anglicky. Pravda je, že vaše angličtina je většinou lepší, než si myslíte. Nemusíte mluvit bezchybně, většina z nás ocení, že se snažíte komunikovat s námi naším jazykem. A já mám spoustu kamarádů-idiotů, kteří u vás žijí celé roky a ani po letech neumějí česky napočítat do deseti, zeptat se slečny na její jméno nebo si objednat cokoliv jiného než pivo. Mimochodem ani s mojí češtinou to není nijak slavné. Na hodiny češtiny jsem chodil rok a během jedné z lekcí jsem se své kanadské spolužačky, která s manželem na farmě chovala spoustu zvířat, od koz až po slepice, zeptal: „Můžu vidět tvůj kozy?“ Zatímco ona s úsměvem odpověděla, že mi je moc ráda ukáže, náš učitel se dal do hurónského smíchu.
Jazyková bariéra byla i trochu překážkou při balení českých holek, pro mě z naprosto nepochopitelného důvodu. Cizí přízvuk je sexy a občasná chybička udělá z přitažlivé ženy roztomilou. Celkově musím říct, že ani já, ani většina mých amerických kolegů s českými ženami moc velký úspěch neměla. Možná je to i tím, že nejsme tak hezcí, jak si o sobě myslíme, ale ve Státech se nám všem dařilo znatelně lépe. Ten fakt byl značně frustrující, protože jedním z největších lákadel u vás jsou právě ženy. Možná si to čeští muži dostatečně neuvědomují, ale Češky jsou opravdu neskutečně krásné. Zřejmě díky časům studené války a naší neznalosti zeměpisu (přátelé i rodina se mě neustále ptají na to, jak se mi líbilo v Československu) a celkové situaci ve světě si mnoho Američanů zřejmě myslí, že české ženy se budou vrhat na kohokoliv s pasem ze Západu.
Jaký to omyl. A i když se vám podaří přesvědčit českou ženu, aby s vámi zašla na skleničku, přichází další problém. Ani nespočítám, kolik času jsem strávil tím, že jsem naslouchal dívkám, o nichž jsem si myslel, že jdou se mnou na rande, jak vyprávějí o svém příteli. Šlo o dívky, které mi předtím jemnými ženskými gesty daly najevo, že chtějí, abych je někam pozval. Když nějaká žena vysílá takové signály muži ve Státech, je nezadaná.
Tím se dostávám k dalšímu svému dojmu, že v Česku je být svobodný něco jako stigma. Pravda je, že ten předsudek existuje i u nás, ale ne v takové míře, v jaké jsem se s ním setkal během tří let strávených v Praze. Být nezadaný je přece naprosto v pořádku! Až na výjimky měli všichni mí zhruba třicetiletí studenti vážnou známost. V Americe je tento věk považován za čas, kdy byste měli být bez závazků, svobodní, poznávat co nejvíce lidí. Tady má většina z vás partnera, kterého podvádí.
Možná že i počáteční nedostupnost a odmítavost přidávají českým ženám na jejich přitažlivosti. Ale milé dámy, i když spousta z nás vás chce jen dostat do postele, někteří z nás vás chtějí lépe poznat (a pak dostat do postele). Proto se přimlouvám, abyste daly americkým mužům šanci. Možná vám pomůže dívat se na sebe a na věci kolem v novém světle. Třeba zjistíte, že vás většina českých mužů nedoceňuje. Dalším důvodem, proč se většina z nás domnívá, že patříte k nejkrásnějším ženám na světě, je fakt, že jste většinou v dobré fyzické kondici. Pro ty z vás, které jste nikdy nebyly ve Spojených státech: je to pravda, většina lidí je tam tlustá. Jsou to často i mladé ženy, které by měly být v rozpuku, a také by byly, kdyby žily a jedly trochu zdravěji. I proto jsou Češi na první pohled atraktivnější než Američani.
Nejdřív mě fascinovalo, kolik z mých studentů jezdí o víkendech na túry a v zimě si zalyžovat. Nebo kolik času tráví mladí lidé ježděním na bruslích, na kole nebo hraním fotbalu. Tohle je báječná součást vaší kultury. Spousta mých přátel tady dokonce zhubla, a to jen díky chůzi, kterou se u nás doma lidé zřejmě odnaučili. V Americe, pokud nežijete v New York City, se nikam bez auta nedostanete. Všude se jezdí autem a na každém rohu je fastfoodové občerstvení. Tady sednete na metro nebo na tramvaj a zbytek stejně musíte dojít. Možná zní lákavě vozit si zadek z bodu A do bodu B, ale vaše hromadná doprava, stejně jako ve většině evropských států, funguje skvěle. Přece nechcete, aby se z vás stali tlustí balíci, jako jsme my, Američani?
To, že jsou Češi celkově v daleko lepší fyzické kondici, mě stejně trochu překvapuje, a to hlavně díky všemu tomu pivu, které vypijete. Nemusím vám říkat, že vaše pivo je báječné. Zvlášť my Američané to umíme ocenit, ve srovnání s vaším pivem to naše chutná jako předražené a ředěné „chcanky“. A becherovka s tonikem? Náramně osvěžující. Ale co mi chybělo, byla sklenice vody, kterou všichni v americké restauraci dostanou hned, jakmile usednou ke stolu. Nerad platím za vodu v restauraci. A když mluvíme o vodě, všechny veřejné záchody ve Státech jsou zdarma. Když jsem měl v Praze poprvé zaplatit pět korun, abych si mohl odskočit, trochu mi vadil ten princip. Pak jsem ale viděl, jak jsou toalety oproti těm našim čisté. Ne že by to české muže zajímalo, s velkou oblibou totiž čurají na ulici!
Možná je to zvláštní, ale toto jsou ty největší rozdíly mezi našimi kulturami, které jsem u vás zaznamenal. Doufám, že nemáte pocit, že jsem na vás byl až moc přísný, protože až na psí hovínka je Česká republika skvělá země. Za ty tři roky jsem si u vás udělal spoustu skvělých přátel a zažil hromadu báječných okamžiků. Jen mě mrzí, že se mnou nešlo víc holek na rande.
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Unsplash
