Psi (a psí hovínka), kam se podíváš (1. díl)
Hned po kráse hlavního města je to ta další věc, které si cizinec žijící v Praze všimne. Jak se zdá, Češi psy milují. Jsou po celém městě. Na ulicích, v parcích, barech i restauracích. Do amerických restaurací psi nesmějí. A pro Američana, jako jsem já, je přímo podivuhodné procházet se po Vinohradech a vidět, jak psi trpělivě čekají před potravinami, často neuvázaní, zatímco jejich majitel uvnitř nakupuje.
Většina amerických psů by běhala jako o závod ulicí, štěkala jako šílená a pravděpodobně „znásilnila“ nebo pokousala každou nohu v okolí. Na rozdíl od nás evidentně věnujete čas tomu, abyste svá zvířata vycvičili. Zatímco jsem byl potěšen poslušností vašich psů, moc mě nenadchla vaše ochota po nich uklízet. Chodíval jsem vaším krásným městem s hlavou skloněnou, abych se vyhnul psím výkalům všech barev i velikostí, místo abych se díval okolo a obdivoval úžasnou architekturu. Při jedné procházce parkem se mi podařilo šlápnout každou nohou do jednoho, což velmi pobavilo mé přátele. Velmi rychle se postarali o to, aby se o tom doslechli i ti, kteří s námi nebyli. Pro Američany vskutku nevšední zážitek.
Ve Státech jsem prožil prvních dvacet čtyři let svého života. Po obdržení titulu bakaláře žurnalistiky na wisconsinské univerzitě jsem se na podzim roku 2006 přestěhoval do Prahy. Chtěl jsem žít v Evropě, ve velkém městě. Začal jsem vyučovat angličtinu a zůstal jsem u toho následující tři roky. Za prací jsem jezdil od Rudné u Prahy až po Malešice, hrál jsem coby jediný cizinec v různých menších fotbalových týmech, učil se česky, žil s českým spolubydlícím a chodil s českými slečnami. Nebo se o to poslední alespoň pokoušel.
Nedávno jsem se vrátil zpět do Spojených států, ale za dobu svého pobytu jsem se naučil, že mezi českou a americkou kulturou je několik zásadních rozdílů. Nejtěžší pro mě bylo porozumět samotné české povaze. Existuje mnoho amerických stereotypů, jak se na ni dívat. Jedním z nich je, věřte tomu nebo ne, že Češi jsou studení a nevychovaní. Má zkušenost to do určité míry potvrzovala, alespoň při prvních setkáních. Většina cizinců má k dobru přinejmenším jednu historku, jak je seřval neochotný poštovní úředník. A pokud číšník v restauraci, zatímco jsme se snažili objednat si česky, neprotočil oči v sloup, byla to spíš výjimka.
U nás máme rčení „sloužit s úsměvem“, zatímco u vás je to spíš „sloužit zamračen“. Na druhou stranu falešné přátelství amerických číšníků, kteří se na vás neustále usmívají, může obtěžovat stejně tak. Spousta mých českých přátel se dokonce vysmívá americké etiketě. Když jsem se své kamarádky zdvořile zeptal, jak se má, odsekla mi, proč se vlastně ptám, když mě to vůbec nezajímá. Nakonec nabručeně dodala, ať si ten svůj amerikanismus nechám. Ale abych byl vůči Čechům fér, ona byla tak trochu mrcha. Možná je dokonce snadnější u vás rozpoznat, kdo je opravdový přítel, protože na rozdíl od nás, pokud ho něco doopravdy nezajímá, nezeptá se na to.
Sice mi to chvilku trvalo, ale nakonec jsem vaši odměřenou povahu prokoukl. Když jsem poprvé poznal Janu, přítelkyni svého kamaráda, byla tak tichá a nespolečenská, až se mi zdála nevychovaná. Na mé otázky odpovídala jednoslabičně nebo holou větou, mě se nezeptala vůbec na nic a celkově nepůsobila vůbec přátelsky. „Blbka,“ myslel jsem si. Když jsme se setkali podruhé, byla daleko otevřenější, a dokonce se mnou vtipkovala. Dnes jsme dobří přátelé. Kdyby byla Američanka, asi by se tak stalo daleko dřív, ale vy si dáváte načas, než někoho poznáte, a hlavně než mu dovolíte, aby on poznal vás. No tak, lidi, už nežijete v komunismu, nikdo vám nenapráská, když řeknete něco nevhodného cizímu člověku!
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Unsplash
