Příběh jednoho svazku: Federico Fellini & Giulietta Masina

Příběh jednoho svazku: Federico Fellini & Giulietta Masina

Příběh jednoho svazku: Federico Fellini & Giulietta Masina

Dlouho bývalo ve zvyku končit příběhy happy endem. Na konci správné pohádky je svatba – a dál už nic. Ale skutečné příběhy svatbou nekončí, nekončí ani pohřbem. Byla jednou jedna úžasná dvojice, byla tu s námi, žila a pracovala a vydávala o tom svědectví. Sledovali jsme ji dílo od díla – a přece nám ještě tak úplně nedošlo, co ti dva vlastně byli zač.

Giulietta Masina, Federico Fellini a jejich syn Pierfederico dnes spolu leží pohřbeni na hřbitově v Rimini, Felliniho rodném městě; bronzová hrobka má tvar lodní přídě. Ji nazývali „Charles Chaplin v sukních“ a jeho jediným filmařem, který může být ve své jedinečnosti k Chaplinovi přirovnáván.

Ti dva spolu strávili v manželství padesát let. Měli mnoho společného a v mnohém byli dokonalými protiklady, takže se – vlastně – ideálně doplňovali. Bylo to manželství dvou mimořádných osobností, a proto jistě nebylo jenom šťastné. Ale byl to svazek skutečný a živý.

O ní se vždy mluvilo mnohem méně než o něm, který na sebe strhával světla ramp, tvůrčí, energický, umíněný, snílek a lhář a konstruktér a hledač svého světa, který učinil jediným námětem svých filmů. „Takhle to vidím já,“ hlásá nám Fellini a my se díváme… podnes… s hubou dokořán… nevěřící žasnoucí diváci té opulentní celoživotní expedice do hlubin sama sebe.

Giulietta byla z učitelské rodiny, maličká a jemná, její otec hrál na housle, chodila do klášterní školy a studovala literaturu na univerzitě v Římě. Tam také – roku 1941, když jí bylo dvacet – začala hrát v studentských představeních. Lze si domyslit, že tehdy sice nebyla krásná, zato neskonale půvabná – i v klaunských grimasách, kterými nešetřila. Šikovná jako graciézní opička, která tančí, zpívá a umí si ze sebe dělat legraci.

Federico byl jen o rok starší než ona a o tom, jak vyrůstal, máme všichni představu z jeho filmů. Klíčové výjevy z rodného Rimini se budou vracet, převracet a vynořovat v jeho díle vždy znovu, nabývat významů a pozbývat jich, jak už se to děje s určujícími vzpomínkami každého z nás. Jenomže on je – na rozdíl od nás – vždy znovu dokázal přetvářet do obrazů. Student byl mizerný, zato se už v sedmnácti pokoušel zpeněžit své umění portrétu a karikatury. Kreslil snadno a prodával humoristické články… Na druhý pokus taky odmaturoval. V roce 1938 se zapsal – ale pouze zapsal – na práva. Tím jeho formální vzdělání skončilo a skutečné začínalo. Byl v Římě, četl, poslouchal, mluvil, kreslil, psal pro rozhlas i pro divadlo, podílel se na četných scénářích, vydal knížku, byl vyslán do Libye, odkud prý stěží unikl na palubě letadla před postupujícími Brity – a někde tam, v té válečné změti, se v něm začal rodit režisér. Za pět let toho stihl zatraceně mnoho, něco doopravdy a něco jenom v představách. Verze, které o svých raných zážitcích později vypráví, se občas vzájemně rozcházejí i popírají – ale jsou malebné.

Giuliettu poznal při práci v rozhlase v roce 1943, roce Mussoliniho pádu. Obsadil si ji do své hry a… ti dva se sobě musili neskutečně líbit. V říjnu se vzali. Giulietta čekala dítě, jenže spadla ze schodů a skončilo to potratem. Brzy však přišla opět do jiného stavu. 22. března 1945 se narodil jejich jediný syn, říkali mu Federicito. Žil jenom několik týdnů. Muselo to velmi bolet. Další děti už neměli. Fellini z této ztráty nikdy neučinil veřejné téma.

Když Spojenci v roce 1944 vstoupili do Říma, otevřel si Fellini Funny Face Shop, kde kreslil portréty amerických vojáků, vyráběl komické pohlednice a nahrával jejich žertovné vzkazy domů na gramofonové desky na jedno použití… Pokud jeho talent drasticky groteskního vidění potřeboval dalšího tříbení, tady se mu ho zajisté dostalo.

Roberto Rossellini ho přizval k práci na scénáři Řím, otevřené město a obsadil si ho i jako herce. Ještě větší podíl má Fellini na snímku Paisà, kde začal pracovat jako pomocný režisér a kde filmově debutovala i Masina. Rodil se neorealismus a oba byli od začátku u toho. Guilietta dále hrála divadlo. V roce 1948 byl jejím partnerem Marcello Mastroiani. Bylo to osudové setkání. Počínaje filmem Sladký život bude tento herec ve Felliniho filmech zosobňovat režisérovo alter ego. V roce 1950 už za sebou má Fellini dvě nominace na Oscara a haldu dluhů. Po drtivém neúspěchu filmu Světla varieté, jejž produkoval a režíroval spolu s Albertem Lattuadou a kde hrály obě hlavní ženské role jejich manželky, následoval Bílý šejk, prvý samostatný film a další prohra u publika i kritiky…

Mezinárodní ohlas si získali až Darmošlapové roku 1953, v Itálii však byla odezva nadále vlažná. Pak přišla legendární La Strada, Silnice, která mu vynesla prvního Oscara, vyvolala tolik sporů a znamenala tak mnoho pro mnohé. Kritika filmu vytýkala zradu neorealismu, katolická církev ho uvítala jako příklad pokorné a odpouštějící lásky, byl kupodivu uveden i u nás. Uprostřed tuhého socialistického realismu troubila na trubku Gelsomina; bylo to jako zjevení. Fellini vždy přiznával, že Giulietta měla na konečné podobě filmu klíčový podíl. V jejím podání se ubohá slabomyslná dívka proměnila v cosi nepostižitelně, ale nepominutelně lidsky důstojného, její surová osamělost se měnila v milostnou píseň. Ostatně, píseň Gelsominy z tohoto filmu prudce vylétla na žebříčcích a stala se evropským hitem.

V roce 1957 získal Federico svého druhého Oscara za Cabiriiny noci, titulní postavu hrála samozřejmě Giulietta, samozřejmě nezapomenutelně, a na festivalu v Cannes také dostala cenu za nejlepší herecký výkon. Byli tehdy šťastni? Od roku 1948 hrála Felliniho manželka ve všech jeho filmech. Měli za sebou devět let nejtěsnější tvůrčí spolupráce a čtrnáct let manželství. Že je každé manželství tajemství, je sice banalita, ale pravdivá. Představuji si, že to nejskvělejší erotično, to vrcholné, závratné a nesdělné, se mezi nimi odehrávalo na place, při natáčení, když něco skutečně vznikalo. Fellini se nikdy nedržel scénáře, byl velký a úporný improvizátor. Doma je jistě čekaly nekonečné hodiny debat – a také sporů. Nedorozumění a konfliktů. Masina se nepodobala nikomu, ničemu, groteskní a dojemná, měla v sobě jakousi základní nezlomnou radost, pořádnost, poctivost drobné počestné ženičky, ať hrála cokoliv. V soukromí mu mohla připadat příliš přísná, racionální, svazující. Dokonce nudná! A třeba také byla.

Žili a vytvářeli spolu naprosto neobvyklé dílo, sklízeli ideologické útoky a sháněli peníze. Fellini vzdor své slávě vždy jen velmi obtížně získával producenty. Oba dva – bok po boku – prokázali velkou životnost a odvahu.

Během natáčení Silnice se Fellini zhroutil, vykazoval všechny příznaky klinické deprese. Jeho žena mu pomáhala, seč byla s to. Život s psychicky rozvráceným člověkem je mučivý, vyžaduje od partnera nekonečný vklad rozumnosti a užírá jeho citové rezervy.

Federico skončil na pohovce psychonalytika. Získal tam – krom obnovené duševní rovnováhy – patrně i zájem o freudiánskou a zejména jungovskou symboliku, která bude hrát tak podstatnou úlohu v dílech jeho středního období. Zatímco svým ostatním spolupracovníkům byl Federico věrný celoživotně, svoji ženu do svých filmů dalších devět let neobsadil. Počínaje Sladkým životem se ústřední postavou svých filmů stává on sám. 

Jeho filmy budou nadále procházet úžasné galerie ženských portrétů, posměšných, dojemných a mrazivých. Některé budou hrozné, všechny však na hraně. V Osm a půl vypráví Fellini o své tvůrčí krizi a v epizodě z harému předvádí monumentální obraz mužského světa, který by se mohl jmenovat „samčí sen“. Způsob, jakým si dělá legraci sám ze sebe, je báječný a velmi komický. (Právě tyto tóny později vytěží beze zbytku jeho žák Woody Allen). Ale v tomto filmu vystupuje též – s nelítostnou něhou zpodobněná - jeho manželka Laura, přísná osoba s brýlemi, kterou tu však nehraje Masina, ale Anouk Aimée. A jeho alter ego, Marcello Mastroiani, se k ní v závěru vrací a je odhodlán začít znova…

Pak se píše rok 1965 a Federico natáčí film Giulietta a duchové, v titulní roli je opět jeho žena.

Od dob Gelsominy a Cabirie trochu zestárla, už není tak vítězně a neposkvrněně dívčí. Filmová Giulietta se vyrovnává s banální nevěrou svého muže a hledá si cestu k samostatnosti. Film se publiku nelíbil, nesklízel ceny. Kritika Fellinimu vytýkala, že to není vnitřní obraz ženy, ale mužův (Felliniho) obraz obrazu ženy, že opět netočil o ní, ale zase o sobě.

Kdo ví. Kritika vždycky něco vytýká, zvláště těm, kdo se tak výrazně vymykají. Ale Fellini svoji manželku do svého filmu neobsadí dalších dlouhých jedenáct let.

Jak žila v té době? Trochu hrála, ne mnoho. V roce 1969 natočila Bláznivou z Chaillot po boku Katherine Hepburnové, poprvé tu hrála anglicky. Občas se objevila v televizi. Samostatnosti se naučila jistě, pracovat uměla. Dlouhá léta měla v rozhlase svůj literární pořad Otevřené dopisy. Do deníku La Stampa psala rubriku životních rad. Z příspěvků pak sestavila knihu s názvem Deník těch druhých, která roku 1977 získala významnou italskou literární cenu. Pracuje ve fondu UNICEF, zabývá se osudy opuštěných dětí třetího světa. V roce 1985 si zahraje zimní královnu ve filmu Perinbaba Juraje Jakubiska. Ale převážně se v tomto období věnuje svému manželovi, praví životopisec a my můžeme jen hádat, co to znamená.

Fellini zatím vytváří jedinečnou tvůrčí metodu, předvádí nekonečný ohňostroj nápadů, stokrát cituje sám sebe, vrací posedle motivy, a přece se nikdy neopakuje, s každým filmem se někam posouvá, mění a dotváří svůj pohled na svět. Provádí mimořádnou věc: vizualizuje strhujícím způsobem svou mysl. Představuje se svým divákům naprosto jedinečným způsobem, ti, kteří sledují jeho filmy a jsou nadáni jistou vnímavostí útočné názornosti jeho imaginace, o něm do jisté míry vědí nyní více, než vědí o lidech sobě nejbližších – a možná i o sobě.

Stárne a proměňuje se. V roce 1986 je uveden do kin Ginger a Fred, film, v němž se rozloučí se svými hrdiny, jimiž je on sám a jeho žena. Fellini, kterého některé malé duše s oblibou nazývaly egomaniakem, natočil film o egocentrismu jako vykloubeném principu mediálního světa. Masina tu hraje zestárlou tanečnici, která prožila po rozchodu se svým partnerem „normální počestný život“, je zestárlá a laskavá babička, obyčejná a roztomilá zároveň, má lidskou důstojnost a láskyplnost. A Mastroiani nám předvádí alkoholika, mírně trapného a dojemného sklerotického popletu, který se po rozchodu se svou životní partnerkou zhroutil, léčil se v blázinci… Ale má své ošumělé kouzlo a okamžiky pošetilé velikosti. Zestárlý Fellini má stále surový smysl pro humor. S velkým technickým umem a pokorně tu skládá hold své ženě.

Po premiéře Ginger Guillietta obdrží další nabídky k práci, odmítá je však s poukazem, že „musí pečovat o manželovo zdraví“. V roce 1991 hraje naposled ve filmu. Fellini natočil svůj poslední film, Hlas Měsíce, v roce 1990; v roce 1993 získal svého pátého Oscara, toho smutného „za celoživotní dílo“.

V létě ho ranila mrtvice. Posléze se dal převézt do římské nemocnice, aby byl nablízku své ženě, která tam tehdy byla rovněž hospitalizována. Zemřel 31. října, ostatně den po padesátém výročí jejich svatby. Giullitta ho přežila jen o několik měsíců, měla však dost sil na to, aby se podílela na režii pohřbu: na její přání oběma nad rakví hrál trumpetista Mauro Maur melodie Nino Roty. A tak to bylo všechno, jak má být.

Ti dva se nikdy nestali miláčky úplně všech, jako to dokázal Chaplin, k němuž byli ve svých počátcích přirovnáváni. Felliniho vášnivá, složitá, blasfemická, nostalgická, výsměšná, zábavná, precizní, a proto krutá mysl si vyhledává své na sebe naladěné diváky napříč kontinenty i napříč časem - a bude to dělat i nadále. Jeho sláva je výlučná, elitní. A Masina ho milovala.

Archiv, časopis Krásná 2012

 

Osobnosti a rozhovory
Na obědě u paní kněžny z Babičky Čeština v malíčku, aneb Škola hrou - věty vedlejší

Žádné komentáře

Přidat komentář