Odkud shodili v Budapešti biskupa...

Kam chodí milenci

Rozloha metropole, ve které žije každý pátý obyvatel země, je v porovnání s druhým největším městem Miskolcem desetinásobná. Základní orientace je přitom jednoduchá. Třetinu Budapešti zabírají kopcovitý Budín a Starý Budín, historičtější části města, které se rozkládají na devíti pahorcích západního břehu Dunaje. Zbývající dvě třetiny, ležící na protějším břehu, tvoří rovinatá Pešť. Širokou stuhu řeky, podle slov básníků modré, ve skutečnosti však špinavě hnědé, přetíná osm mostů. Některé z nich, jako například nejobdivovanější a nejfotografovanější řetězový most Széchenyi lánchíd, zde stály již v předminulém století. Žádná z původních konstrukcí však nevydržela dodnes. Postaraly se o to ustupující jednotky německé armády, které na konci druhé světové války vyhodily všechny mosty do povětří.

Oba břehy Budapešti jsou lemovány řadou zajímavých staveb. Mnohé z nich patří k nejnavštěvovanějším památkám celého Maďarska a nechybí na žádném z turistických itinerářů. Nejeden cestovatel doporučuje jako nejvhodnější formu úvodního seznámení s tím, co město nabízí, plavbu po Dunaji. Pohled na panorama historických budov, které jsou jako šperky rozesety po obou stranách řeky, je vskutku jedinečný. Levému břehu nejdřív dominuje mohutný královský palác, obehnaný kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu, pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem. Nejúžasnější stavbou pravého břehu je neogotický Parlament, nepřehlédnutelná budova, která je považována za největší v celé zemi. Tento sto let starý, 268 metrů dlouhý a 96 metrů vysoký symbol maďarské demokracie má 691 místností a na jeho výzdobě se podíleli ti nejlepší umělci.

Mnoho památek je dobře viditelných i z pešťské promenády, odpočinkové zóny, která se táhne podél východního břehu. Je vyhledávaným místem dostaveníček a procházek, lemují ji luxusní hotely a restaurace. Nejvíce lidí zde potkáte o víkendu. Sváteční běžci, piknikující rodinky, mladé maminky, fotografující turisté, důchodci, venčící své čtyřnohé miláčky, zamilované páry… Na randící dvojice a mladé milence však narazíte častěji v okolí Rybářské bašty. Romantický parčík na vrcholku tohoto oblíbeného místa v mnohém připomíná pražský Petřín a je z něj i stejně bezvadný výhled.

Tajemství domu č. 9

Rybářská bašta se naoko tváří jako historická pevnost, její stáří však nepřesahuje ani sto let a k obraně města nikdy nesloužila. Ačkoli záměrem tvůrců bylo, aby její charakteristické kuželové věže evokovaly stany prvních maďarských kmenů osídlujících zdejší území, dětem připomínají spíše pohádkové hrady z filmů Walta Disneye. Elegantní schodiště a vyhlídkové terasy bělostné fantazijní stavby jsou v létě posety davy turistů. Bašta je součástí Hradního vrchu, jedné z nejatraktivnějších částí města, zajímavé čtvrti s nadprůměrnou koncentrací památek a klenotů bohaté maďarské historie. Patří k nim zejména Matyášův chrám, korunovační kostel, pojmenovaný podle vládce Matyáše Korvína.

Během staletí byl nespočetněkrát přestavován a zásadním způsobem měněn, v době turecké nadvlády dokonce sloužil jako hlavní mešita. V těsném sousedství svatostánku se nacházejí socha sv. Štěpána, morový sloup sv. Trojice, bývalá radnice, kontroverzní hotel Hilton, palác a muzea. Dlážděné uličky citlivě zrekonstruované hradní čtvrti jsou stejně malebné jako kdysi. Platí to i o středověké Panské ulici, která skrývá v domě č. 9 překvapení v podobě vstupu do podzemního labyrintu. Součástí tohoto komplexu, zpřístupněného relativně nedávno, je rozsáhlý systém sklepení, kobek, pramenů a jeskyní pod Hradním vrchem. Váže se k nim mnoho tajemných příběhů, pověstí a legend, se kterými vás průvodce ochotně seznámí. Zda mu budete rozumět, to vám mimo sezónu nikdo nezaručí.

Pařeniště v kavárnách

„Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Máme tu přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů,“ počítala hrdě Eszter, mladší sestra Ištvánovy dívky Mariky, která se k nám přidala cestou. Byla studentkou konzervatoře a její přehled o kulturním dění ve městě byl opravdu pozoruhodný. „Kromě oficiálních podniků můžeš navštívit i mnoho desítek nejrůznějších alternativních klubů,“ líčila zasvěceně, „máme bezvadné diskotéky, kabarety, nezávislé scény. Mnoho z nich hraje každý den a opravdu je z čeho vybírat. Málokdo z mladých lidí tráví večery doma. Je tu toho tolik…“ Zatímco Eszter vyprávěla, přešli jsme po nádherně osvětleném Řetězovém mostu na druhý břeh Dunaje. Středověkou, kopcovitou Budu, plnou památek a historie jsme nechali za zády a ocitli se v moderní Pešti plné obchodů, aut, firem, restaurací a kaváren. „Pojďte, zvu vás na kapučíno,“ vybídl nás Ištván a zamířil k nejbližší cukrárně.

Nabídka podávaných nápojů, moučníků, palačinek a zmrzlin byla neuvěřitelně bohatá. Zatímco mi vrtalo hlavou, zda je tomu tak ve všech podnicích, anebo jsme navštívili největší cukrárnu v Budapešti, Eszter mi vysvětlila, že kavárny a cukrárny jsou neodmyslitelnou součástí zdejší kultury a společenského života. Jak jsem se později nad horkým šálkem černého aromatického nápoje, ozdobeného nemalou porcí husté šlehačky, dověděl, tradice pití kávy patří v Maďarsku k nejstarším v Evropě. Její kořeny sahají až k turecké nadvládě a konzumaci kultovního nápoje se nebránili ani Habsburkové. V devatenáctém století se kavárenská scéna stala pařeništěm intelektuálních aktivit, provozovaných literárními i ostatními uměleckými kruhy. „Scházely se tu i klíčové postavy maďarské revoluce,“ prozradila Eszter, „a ačkoli se o tom moc nemluví, část naší historie byla tvořena právě v tomto prostředí.“

Biskup svržený do Dunaje

O tom, že v Budapešti nepřijdou zkrátka nejen obdivovatelé památek a vyznavači nejrozmanitějších druhů kultury, ale ani milovníci zeleně, jsem se přesvědčil následujícího dne. Dopoledne strávené v poklidném prostředí bujné vegetace Markétina ostrova bylo velmi příjemné. Ačkoli celý pruh pevniny ležící uprostřed Dunaje je vlastně jedním velkým parkem, k nejpůvabnějším oázám klidu patří japonská zahrada, zdobící severní část ostrova. Zvláštní poezii citlivě aranžovaných skalek umocňuje voda zurčící ve vodopádech potůčků, překlenutých rustikálními můstky, punc exotiky dotvářejí ladné tvary okrasných keříků a originální vůně atypických rostlin.

K příjemným místům odpočinku, vyhledávaným domorodci i návštěvníky z ciziny, patří i park na pahorku Gellért, ležící o sto čtyřicet metrů výše a o tři kilometry jižněji. Zavítal jsem do něj v pozdní odpoledne, opět ve společnosti sympatické Eszter, se kterou jsem se seznámil předchozího večera. „Každý Budapešťan má svůj oblíbený park,“ vysvětlovala bezvadnou angličtinou, zatímco jsme seděli na chladivých schodech pod monumentem místního patrona, biskupa Gellérta. Jak jsem se krátce předtím dověděl, pán s křížem, jehož socha dominuje zdejšímu vrcholku, se pokoušel obrátit na víru místní pohany. Těm se to však vůbec nelíbilo.

Pana biskupa proto v roce 1046 zavřeli do sudu a ten svrhli ze skály. Mučedník pád nepřežil a na jeho památku byl kopec později pojmenován. Biskupovo jméno nese i populární hotel, před jehož okázalou fasádou jsme se zastavili asi o půl hodiny později. „Nechceš se vykoupat?,“ zaskočila mě Eszter otázkou, kterou jsem vůbec nečekal. „Gellért totiž není pouze luxusní hotel, ale zároveň jedno z nejlepších lázeňských zařízení ve městě. A že jich tu máme…“

Autor: Juraj Kaman (redakčně zkrácený text)