Jiřina Fikejzová - Jak málo někdy zmůže čas

Jiřina Fikejzová - Jak málo někdy zmůže čas

Jiřina Fikejzová - Jak málo někdy zmůže čas

Miluji diskuse s chytrými, v kterých jiskří logické argumenty. Nesnáším tupou demagogii. Například když jsem něco zažila na vlastní kůži, nikdo na celém světě mě nemůže přesvědčit, že to bylo jinak, tenkrát. Není mi vlastní časem měnit postoje, nejsem snadno přizpůsobivá, poddajná.

Paní Jiřinu mám to obrovské štěstí znát osobně krásných dvanáct let. Vždy mně na ní krom mnohého imponovala síla její osobnosti, které ani čas neubral nic z jasně definovaného postoje ke světu a životu. Je jako proud horské řeky, který nelze spoutat. A i kdybyste se o to pokusili, nabral by všechnu sílu a vaši hloupou hráz roztříštil na tisíce kousků. Přál bych si najít stejnou sílu jednou i sám v sobě.

V dubnu jste slavila půlkulaté životní jubileum, Supraphon vám jako dárek znovu vydal album Den žen/ /Den mužů, na kterém vaše texty glosuje sám Miroslav Horníček. Když se křtilo, ze všech kytic tu největší vám dal Karel Gott – pětaosmdesát rudých růží.

Nádherná kytice, trochu těžká. Kdyby na mě snad padala nostalgie z faktu, že už mi je pětaosmdesát let, víte, na co si hned vzpomenu? Jak se v šedesátých letech minulého století ve světě vzedmula - nejen literární – vlna takzvaných rozhněvaných mladých mužů, jejichž heslem bylo „Nevěřte nikomu, komu už je přes třicet!“. Zajímalo by mě, co vykřikují dnes, když je jim kolem sedmdesáti.

Jak jste si coby malá holka představovala svět po roce 2000?

Rozhodně ne tak, že v digitální éře zůstanu paličatě jen analogová, když to chcete vědět. Že budu druhotně negramotná, nebudu na netu, přestože se na něm dá „vygůglovat“ všechno, prý i virtuální prodejna Supraphonline s písněmi, jež jsem kdy otextovala. Že budu stále psát na psacím stroji, který mi dal táta k maturitě. Že budu tak velice šťastná s rodinou, kterou založil můj syn Daniel s Helenkou. Že mi budou kamsi navždy odcházet moji rytíři a obdivovatelé, že mi nemůže ujít, jak chátrám, a přece budu mít štěstí poznávat jiné, stejně přitažlivé a dvorné… Tak strašně daleko žádná malá holka přece nemůže dohlédnout! Ta, kterou mám na mysli, žákyně první třídy v Lomu u Mostu, má jiné starosti. Čeká ji první veřejné vystoupení, na školní besídce má zpívat sólo à capella Pod tím naším okénečkem. Teta Marie jí na to ušila bleděmodré šaty s ažůrou, jenže jí právě vypadly dva přední zuby!

Co vás rmoutí na současném světě?

Někde jsem zaslechla, že k vítězství zla stačí, aby slušní lidé nedělali nic. Jsem přesvědčená, že slušných lidí je víc, ale žebříček morálních hodnot se nám povážlivě viklá. Ráda se chlubím tím, na co jsem přišla. Čeština, má láska, je tak moudrá, že ty nejohavnější lidské vlastnosti má až na konci abecedy, jen je vyškrtnout: zloba, závist, zlomyslnost, zášť, zrada, zbabělost, ziskuchtivost, zákeřnost, záludnost, zkorumpovanost.

Byla jste vždy přesvědčena o správnosti svých názorů, a nebo jste je časem přehodnocovala a měnila?

Miluji diskuse s chytrými, v kterých jiskří logické argumenty. Nesnáším tupou demagogii. Například když jsem něco zažila na vlastní kůži, nikdo na celém světě mě nemůže přesvědčit, že to bylo jinak, tenkrát. Není mi vlastní časem měnit postoje, nejsem snadno přizpůsobivá, poddajná.

Zažila jste několik vlád i nadvlád. Které z těch všech období bylo nejvíce „lidské“?

Za prezidenta Václava Havla. Když loni v prosinci zemřel, jako kdyby se na pár dní vrátilo všechno, co s ním prožívali lidi dobré vůle od nezapomenutelného listopadu 1989. Zase bylo k uvěření jeho „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Hodně mi vadí všichni, kteří v posledních letech v naší krásné zemi zavedli manýry, které aktuálně vyvolaly negaci, neklid, znechucení, protestní demonstrace. Schovala jsem si novoročenku, kterou mi na letošní rok poslal můj oblíbenec Vladimír Renčín. Dva jeho proslulí strejdové mudrují na kopci: Ušli kus cesty. Od nebát se a nekrást přes bát se a krást až k nebát se krást.

Jací jsou podle vás dnešní mladí lidé?

Když si připomenu, jak mé babičce šlo na nervy, když jsem coby puberťačka jako výraz obdivu čehokoli pořád nadšeně vykřikovala: „To je chutný!“, nemůže mi vadit, když dnes říkají: „To je hustý“! Když jsou drzí, voprsklí, bývá za tím obvykle jejich vnitřní nejistota. Dospívají mnohem rychleji než moje generace, nemají to snadné v dnešním posedlém světě. Prý jsou málo vybaveni do života, a tak se u nás uvažuje o tom, zavést už na základních školách povinné hodiny ekonomiky. Ale co takhle povinné hodiny etiky a estetiky? Možná by pak rodičům i kantorům postupně ubývalo problémů.

Kdysi jste se zařekla, že už nenapíšete žádný text. Co vás přimělo své rozhodnutí porušit?

Výzva Hany Hegerové v bukletu jejího posledního alba Mlýnské kolo v srdci mém? „Ale Jiřinko – jenom tak šeptem – vím, že už nechceš nic psát a já už nic nového zpívat, ale našla jsem ještě jednu písničku…“ Neumíte si představit, kolik lidí se přimlouvalo, abych jí splnila přání, výjimečně. Napsala jsem Indiánské léto v Paříži, míč je teď na její straně. Nikdo jiný ten text zpívat nemůže.

Kdybyste se mohla znovu narodit, do jakého světa nejraději?

Katastrofičtí futurologové nám věští, že svět spěje k unisexu. Na tak nudné planetě by se mi ani žít nechtělo.

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
Kozoroh o Kozorohovi - Věra Špinarová Beránek sv. Anežky

Žádné komentáře

Přidat komentář