Úvod Magazín Jiří Šuhájek: Umění je dílem náhody (1. díl)

Jiří Šuhájek: Umění je dílem náhody (1. díl)

Skleněné postavy žen s dlouhýma nohama, figury pestrobarevných ptáků či velké abstraktní objekty nebo i celá řada rozličných skleniček. Všechna tato díla nesou podpis – vlastně jak by řekl autor – fukopis významného sklářského výtvarníka Jiřího Šuhájka. Tento rodák z Pardubic absolvoval mimo jiné Royal College of Art v Londýně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Stanislava Libenského.

Dnes jsou jeho díla zastoupena ve významných sbírkách po celém světě. Nedávno získal titul Doctor Honoris Causa Lvovské národní akademie umění, stříbrnou medaili svazu ukrajinských umělců a čestnou medaili svazu sklářského průmyslu. „Takže jsem dostal tři medaile. Já jsem v podstatě nejznámější ve Lvově,“ říká s nadsázkou umělec, který přednáší na univerzitách po celém světě.

Čím vás vlastně zaujalo sklo jako materiál?

Všechno je náhoda, tedy skoro náhoda. Jednou před školou v České Lípě, kterou jsem tehdy navštěvoval, stál náborový autobus. Jeli jsme do Kamenického Šenova, Nového Boru a dalších skláren a to mě zaujalo. Další náhodou bylo, že v době, kdy jsem končil osmou třídu, znovu po dvou letech otevírali Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově. Původně jsem chtěl jít na strojní průmyslovku, protože jsem ji měl hned vedle domu. Ale pak jsem zjistil, že sklářská škola je to pravé. Jako by to někdo pro mě přichystal. Absolvoval jsem čtyřletý obor malování skla. Tehdy se dávaly umístěnky a mě poslali do Mosera v Karlových Varech. Byl jsem naštvaný, protože jsem chtěl být v Novém Boru, abych to měl blízko domů. Ptal jsem se ředitele, proč mě poslali tak daleko. On to zdůvodnil: „Ty jsi největší, tak jdeš nejdál. Kdybychom tam poslali někoho malého, tak ho hodí na lopatu a do pece.“ Ale už asi za čtrnáct dní jsem zjistil, že šlo o nejlepší místo, kam jsem mohl nastoupit.

Bylo tenkrát složité prosadit svoje nápady?

Moc jsem je neprosazoval. Samozřejmě, něco mě nechali udělat, ale bylo toho minimálně. Tehdy návrhy zajišťovali dva výtvarníci a spolupracovali i s dalšími z ÚBOK. V té době jsem dělal zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k profesorovi Libenskému. Nejdřív jsem tam vlastně ani moc nechtěl, hrál jsem basketball a myslel jsem si, že budu hrát za Duklu. Ale jako vedoucí údržbářů tam pracoval nějaký pan Mrňka. Když jsem mu řekl, že jsem neudělal zkoušky na vysokou školu, hned prohlásil, že je tedy budu dělat příští rok. Ale já jsem tvrdil, že musím na vojnu. On na to: „Co bys chodil na vojnu? Dáš si odklad a zkusíš to zase příští rok.“ Já jsem tehdy ani nevěděl, že nějaké odklady existují. On vzal telefon a řekl: „Franto, mám tady jeden odklad, já ti ho tam pošlu.“ A poslal mě k nějakému kapitánovi. Ten mi dal odklad a já jsem se znovu připravoval na zkoušky. Pak se mě Mrňka nenápadně zeptal, jestli mám stipendium. A já na to, že nemám. Tak sedl a napsal mi žádost o stipendium, které jsem nakonec i dostal.

To jste našel opatrovníka…

Takové lidi jsem měl i v Anglii a vlastně všude. V některých lidech jsem asi vzbuzoval pocit, že mě musí zachraňovat.

Ale to je štěstí, že se objevili…

Ano. Po invazi do Československa v roce 1968 jich bylo ještě mnohem víc. Tenkrát všichni měli najednou rádi Čechy. Už za rok jsem ale chtěl odjet.

Stýskalo se vám?

Ne, ale neměl jsem stipendium. Šel jsem proto za mistrem Moonem, byl to takový imperiální úředník, poděkoval jsem mu, a že se musím vrátit. Nemám stipendium. „Tak přijď zítra,“ odpověděl a dostal jsem stipendium. Za dva roky jsem u něho byl znovu a zase jsem chtěl odjet. On řekl: „Když už tady jsi u nás dva roky a třetí rok máš dostat diplom, tak to musíš dodělat, ne?“ A znovu mi vyřídil stipendium. V Anglii jsem měl za zachránce pana Moona.

Jaké zkušenosti jste si odvezl z Anglie?

Všechny. Poprvé jsem tam byl v roce 1967 a neměl žádné peníze. Navštěvoval jsem Royal College of Art. Měli tam pingpongový stůl. Kdysi jsem se umístil za dorost asi jako třicátý v republice. Nejlepší mezi tamními hráči byl jakýsi Uri. Nabídl mi, jestli si také nechci zahrát. Řekl jsem, proč ne, a porazil ho. Nemohl to pochopit a chtěl odvetu. Zase jsem ho porazil. Ne moc, aby se nenaštval. Nedalo mu to a zeptal se, odkud jsem, kde bydlím a jestli mám peníze. Popravdě jsem mu řekl, že bydlím na ubytovně a mám pět liber na čtrnáct dní. „Tak pojď se mnou.“ Odvezl mě ke své holce, ubytoval mě u ní a odjel. To jsem nemohl pochopit. Pak se o mě staral, všude mě vozil, všechno mi ukazoval a všechno za mě platil. Nakonec jsme se skamarádili a kamarádi jsme dodnes. Co bylo však hlavní, v Anglii jsem se naučil foukat sklo. U nás to dělají dělníci, a ne umělci. Strašně mě to bavilo.

Povede se zamýšlené dílo hned na poprvé?

Někdy ano, někdy ne. Je to náhoda, někdy se technologie povede, jindy ne. Práce se sklem je záležitostí vteřin, tam se nedá čekat. Člověk musí mít všechno předem připravené. Jinak se může stát, že sklo praskne. Když jsem ale dělal velké figury, potřeboval jsem k ruce třeba šest lidí. Všechno muselo být sladěné, abychom se dobrali úspěšného výsledku. Je spousta triků a dalších věcí, které jsou důležité. Skláři se naučí udělat skleničky nebo láhve, ale nemají čas na to, aby si zkoušeli něco nového. Takže když se mezi nimi občas vyskytne nějaký volnomyšlenkářský typ, který si udělá nějakou figurku podle svého, jde skoro o výjimku. Američané se zasloužili o to, že přenesli sklo z fabrik do studií. Bylo to koncem padesátých let. Třeba během roku tam vznikly na dvě stovky sklářských pecí. Dnes tomu je naopak, pece ubývají. V době, kdy jsem začínal, v Americe bylo deset sklářských výtvarníků, v současnosti jich tam jsou stovky.

Archiv, časopis Krásná 2010

Osobnosti a rozhovory
Babiččiny gratinové brambory se šunkou Špenát