Jiří Šlitr očima Jaroslavy Moserové

Jiří Šlitr očima Jaroslavy Moserové

Jiří Šlitr očima Jaroslavy Moserové

Poznali jsme se, když ještě studoval práva a nevěděl, čím chce být. Při jeho promoci jsme se poprvé dozvěděli, že se narodil ve Lhotě Zálesní a Jirka se za to trochu styděl.

Byl přece z Rychnova nad Kněžnou, tak jakápak Lhota. Nikdo jsme nemohli tušit, že na tu svoji Zálesní Lhotu jednou bude pyšný a všude bude hlásat, kde že se narodil.

Míru jeho nadání se neodvážím měřit, ale jisté je, že měl nutkavou, vytrvalou potřebu kreslit a muzicírovat. Pokreslil vždy a všude každý papírek, který se mu dostal pod ruku, a hrál na každé piano, které bylo v dosahu a nebylo zamčené. Hrál na klavír, jak mu to jeho hudební dar dal, nijak se nevyškolil, ale všichni dnes snad uznávají, že s tím darem od pánaboha bohatě vystačil. Měl totiž v hudbě neobvyklé nadání: cit pro hudební humor, pro hudební vtip, ba dokonce i karikaturu.

Skoro bych řekla, že podobný dar měl i ve svých výtvarných schopnostech. Byl vlastně „karikaturista“, i když to slovo nemám ráda a nesedí mi, nesedělo by ani Jirkovi. Je nicméně pravda, že si svůj styl, svůj rukopis, stejně jako známí „karikaturisté“ zachoval po celý život (pokud mluvím o „karikaturistech“, mám ve skutečnosti na mysli tvůrce kreslených vtipů, jako jsou náš Kantůrek či Renčín nebo americký Steinberg). Stejně tak neměnný byl jeho rukopis v hudbě.

Poprvé jsme se začali setkávat v zimě na lyžích, při soustředění národních sjezdařských mužstev, kam byl zván ani ne tak pro své umění lyžařské, jako pro svoje umění hrát na klavír písničky staré i nové a naplnit večery hezkou atmosférou. Aniž přitom mnoho namluvil nebo vypil. Kromě mléka. Po promoci, když byl na vojně, jsme se vídali nejčastěji.

Tehdy byl Jiří Šlitr právník, voják a výtvarník pracovním zařazením. Přidělili ho totiž do budovy štábu, do redakce Naše vojsko jako grafika. Štáb byl v Dejvicích na „kulatém náměstí“ a my bydleli tehdy o dva bloky dál, ve „skleněném paláci“, na náměstí, které tolikrát změnilo jméno. My měli piano, Jirka samozřejmě v redakci ani na ubytovně ne, tak chodil hrát k nám a moje sestra Božena a naši kolegové medici i další jsme byli svědky samých počátků jeho tvůrčí činnosti skladatelské.

Zprvu jsme s ním zpívávali hlavně slovácké písničky, dokonce v určitém daném sledu. I ty písničky, kdy doprovod improvizoval, hrál s vtipem, pokud byly veselé, a s citem, pokud byly smutné, jako třeba Janíčku, bratranče, nechoď k mej galánce, lebo ťa odnesů v krvavej košilce. Taky hrál a my zpívali kramářské písničky a písničky zlidovělé, jako Zabila panička pána, na zahradě zakopala a pak po něm pošlapala. Možná že od těch byl už jen krůček k písničkám vlastním, ke kterým ho posunul svými poetickými texty Pavel Kopta. Vlastně si už nepamatuji, kdy začal psát. Vzpomínám si jen, že jedna z prvních písniček byla Za tři zlaté zuby, v bouřce na kozlíku, voz mne do večera kolem náměstí…

Jaroslava Moserová

Osobnosti a rozhovory
Coco Chanel Tajemný Abú Markúb (1. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář