Tajemný Abú Markúb (1. díl)

Tajemný Abú Markúb (1. díl)

Tajemný Abú Markúb (1. díl)

„Z nejzvláštnějších ptáků afrických a nejpodivuhodnějších na zeměkouli bezesporu jest člunozobec africký Balaniceps rex, kterého odkryl Mansfield Parkins roku 1849 na Bílém Nilu“ – těmito slovy uvádí Brehm pasáž věnovanou jednomu z nejzajímavějších nejtajemnějších a dnes také ohrožených ptačích druhů.

Historie objevu člunozobce je zajímavá a připomíná detektivní příběh. Na starověkých egyptských reliéfech byl zobrazen zvláštní pták, připomínající mohutného čápa nebo volavku. Zoologové, kteří kresby zkoumali, usoudili, že to bude nějaký druh volavky, jíž umělec z nějakých důvodů nadměrně zdůraznil zobák. Když do těžce přístupných bažin na horním toku Nilu začali počátkem 19. století pronikat první evropští cestovatelé, vraceli se se zprávami, že v neproniknutelných papyrových houštinách žije podivný pták s mohutným zobákem, kterého arabští kupci nazývají Abú Markúb.

Zprávy však nebral nikdo příliš vážně, v Evropě byl tajemný opeřenec pokládán za výplod fantazie domorodých kmenů. V roce 1849 se k hornímu toku Bílého Nilu vydal Mansfield Parkins, a když opět slyšel vyprávění o tajemném ptákovi, rozhodl se, že se pokusí zjistit, co je na těch pověstech pravdy. Po strastiplném putování močály se mu nakonec poštěstilo hledaného tvora spatřit na vlastní oči. A přitom také zjistil, proč pták unikal pozornosti evropských cestovatelů, kteří se do míst jeho domoviny dostali. Člunozobci jsou totiž velmi ostražití a při sebemenším vyrušení se snaží zmizet v hustých porostech rákosu a šáchoru. Jejich let je ale velmi těžkopádný, pták se může stát snadnou kořistí lovců vyzbrojených šípy nebo střelnými zbraněmi.

Rodové jméno dostal člunozobec, dorůstající výšky až 1,2 metru, podle typicky utvářeného zobáku, jehož horní část připomíná obrácený člun anebo dřevák – proto je Angličané nebo Němci nazývají botozobcem. Ostatně i zmíněné arabské jméno znamená Otec bot. Mohutný zobák má na konci opatřen hákovitým výrůstkem, který slouží jako nástroj k přidržování slizkých rybích těl. Člunozobci se brodí podobně jako čápi po mělčinách a bedlivě vyhlížejí kořist, s oblibou loví i v noci, za měsíčního svitu. Jakmile člunozobec zahlédne rybí tělo, bleskurychle po něm sekne a snaží se rybu uchopit. Úder bývá někdy tak silný, že ji omráčí.

Ulovenou kořist si pak člunozobec nadhodí a naráz spolkne. Oblíbenou potravou bývají bahníci, dvojdyšné ryby, které se v době nadcházejícího sucha zahrabávají do bahna. V době, kdy začnou močály vysychat, člunozobci nehnutě postávají a pozorně sledují každý pohyb kolem sebe. Stačí, aby neopatrný bahník jen na chvilku vystrčil hlavu z bahna, a rázem jej zobák člunozobce udeří a nemilosrdně vytáhne ven. Kromě ryb člunozobci loví také obojživelníky, varany, hady i hmyz, a pokud objeví hnízdo s ptáčaty, v mžiku je spolykají. Jisti si před ním nemohou být ani malí krokodýlové.

Povahou jsou člunozobci samotáři. Samci a samice se scházejí a žijí spolu pouze v době námluv a hnízdění. Počátkem léta, na počátku období sucha, si stavějí v rákosinách velká, skoro metr vysoká hnízda, spletená z větviček a stonků rostlin. Je zajímavé, že pár si každý rok staví nové hnízdo někde jinde a jen do některých se znovu vrací. Hnízdní teritorium si člunozobci bedlivě hlídají a každého vetřelce vytrvale odhánějí. Někdy se uhnízdí na nízkých stromech nebo na plovoucích ostrůvcích bujné vegetace.

Samice snáší dvě zelenomodrá vejce a na snůšce se oba rodiče střídají 30 dní. Oba partneři se při setkání na hnízdě zdraví podobně jako naši čápi klapáním zobáku. Během sezení rodiče vajíčka pečlivě obracejí, a pokud je příliš velké horko, ochlazují je vodou. Mláďata jsou po vylíhnutí odkázána na péči a krmení rodičů téměř tři měsíce. Zpravidla přežívá jen jedno mládě, jen vzácně se podaří odchovat obě. Ve velkém horku rodiče strádající potomky „sprchují“ vodou přinášenou v zobáku a voleti podobně jako snůšku. Po vylétnutí z hnízda se mláďata zdržují v jeho blízkosti často ještě několik týdnů. Podle občasných pozorování se zdá, že v době, kdy močály vysychají a ryby se shromažďují ve zmenšujících se jezírcích, scházejí se jinak samotářští nebo v páru žijící člunozobci na mělčinách a podobně jako pelikáni ryby společně nahánějí ke břehu a hltavě je polykají.

Pel-mel
Jiří Šlitr očima Jaroslavy Moserové Kozlík lékařský– méně je více

Žádné komentáře

Přidat komentář