Jana Hlaváčová a Luděk Munzar (2. díl)

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar (2. díl)

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar (2. díl)

Samozřejmě že někdy létaly jiskry, jelikož jsme oba temperamentní. Domluvili jsme se, že budeme trénovat takovou hru, že v tom nejlepším půjdeme každý do kouta, přebereme si ve své hlavě, kdo to způsobil, jestli je v právu nebo není, a pak se otočíme a řekneme, promiň.

V pohádce Třetí princ jste otcem tří synů. Doma máte tři holky. Nelitoval jste někdy?

Luděk: Mezi holkami jsem vyrostl. Mám totiž tři sestry. Až se divím se, že jsem neměl v pubertě menstruaci. Po synovi jsem toužil vždycky. Jsem totiž poslední z naší rodiny po meči. Když jsme počali Barunku, Jana mě neustále přesvědčovala, že to bude kluk. Pak jsme přijeli do podolské porodnice a rozloučili se. Čekal jsem ještě chvíli na chodbě. Najednou se otevřely dveře, vykoukla Jana a zeptala se mě: A když to bude holka, nebudeš se zlobit? Je krásné, jak člověk stále pochybuje.

Jana: Nezlobil se, ale v aktivitách, které jsou bližší spíš klukům než holkám, ji odmala podporoval.

A co Terezku?

Luděk: Když jsem skákal parkury v Poděbradech, brával jsem ji s sebou na závody. Po závodech jsem ji pokaždé posadil do sedla a zřejmě právě tehdy chytla „koňský bacil“. Dodnes tvrdí, že nejlepší lidé jsou koně. Obětovala jim celý svůj život. Zmínil jste se o pohádce Třetí princ. Právě v ní jezdila Terezka za Libušku Šafránkovou na koni ve skalách.

Na řadě je Anička…

Luděk: Všechny ploty a podezdívky máme už odskákané. Babičce ničí magnólie a leze až do úplného rohu. V žádném ohledu jsem ji nezanedbal.

Máma, táta, babí i děda jsou herci. Co Anička, má už jasno, čím bude, až vyroste?

Luděk: Už jako malá věděla, že když jedeme tramvají číslo 17 do centra, že si dědeček jede pro lístky do Rudolfina na filharmonii, a když tramvají číslo 3, že jedeme na Václavák na klobásu. Pokaždé když jsme míjeli Národní divadlo, říkal jsem jí: Vidíš, to je Národní divadlo, tady hrála babička. O sobě jsem ale nikdy nemluvil. Nedávno mi povídá, dědečku, jestlipak víš, co je nejlepší? A hned si sama i odpověděla, sobota a neděle. To se nechodí do školky a lidi nepracujou. Oponoval jsem jí, to se mýlíš. V sobotu maminka točí, tatínek hraje divadlo, v neděli babička jezdí na zájezdy a já, když jsem byl mladý, tak jsem také o víkendech hrál. Upřeně se na mě podívala a překvapeně se zděšením v hlase povídá, ty seš taky herec?

Snažili jste se někdy jeden na druhém něco změnit?

Luděk: Naučil jsem Janu sprchovat se po ránu studenou vodou. Jana: Celý život jsem trpěla podtlakem. Lékaři se divili, že vůbec žiju. V jedenáct hodin dopoledne jsem nevěděla, že už jsem na zkoušce a co se se mnou děje. Od té doby, co se sprchuji studenou vodu, jsem při smyslech. Měnit něco na Luďkovi mě nikdy nenapadlo. Miluji ho proto, jaký je, a abych ho křivila a nutila ho k něčemu, co je mu cizí, aby kvůli mně něco předstíral, to nemám v repertoáru. Nicméně jednu věc bych chtěla, aby se naučil. Bára s Jirkou nám pořídili myčku. Dovádí mě k šílenství, když přijedu po půlnoci ze zájezdu a v kuchyni je sice úhledně srovnané použité nádobí ve dřezu, ale stačilo by jen otevřít dvířka a dát ho do myčky.

Luděk: Na mou obhajobu, nechci to rozbít, když tomu nerozumím. Už se to odmítám učit, proto dám nádobí do dřezu a šetřím vodu, protože ta myčka jí tolik nespotřebuje. Jinak bych ho normálně ručně umyl, jako v dobách, kdy jsme myčku neměli.

Jana: Míjí se to účinkem už takové tři roky. Tak doufám, že to do něj ještě „narvu“.

Jestli je to ta jediná vráska ve všem vztahu, musí to být fajn.

Jana: Samozřejmě že někdy létaly jiskry, jelikož jsme oba temperamentní. Domluvili jsme se, že budeme trénovat takovou hru, že v tom nejlepším půjdeme každý do kouta, přebereme si ve své hlavě, kdo to způsobil, jestli je v právu nebo není, a pak se otočíme a řekneme, promiň.

Luděk: Jednou jsem praštil dveřmi, až vylétlo futro. Jana se dala do smíchu a já věděl, že to musím zasádrovat. Od té doby dveřmi nemlátím. Naprostou malichernost některých věcí jsem si uvědomil v momentě, kdy mi byla oznámena diagnóza rakovina. Přišel jsem domů, objal Janu, pohladil ji po vlasech a řekl, odpusť a děkuji za všechno. Došlo mi, co všechno se mnou vytrpěla, když jsem se třeba točil v letadle s nohama vzhůru a ona trnula, jestli to přežiju.

Jana: Umírala jsem strachy, když se Luděk věnoval letecké akrobacii nebo závodil ve veteránech, ale v životě by mě nenapadlo mu říct, že si to nepřeji. Koneckonců se mi líbilo, že jsou chlapi svým způsobem kluci až do vysokého věku. Luděk navíc nikdy nezakazoval nic mně. Proto jsem ani nechtěla navigovat děti ke svým představám a nechala je jít jejich vlastní cestou.

Berani (Jana) nemají rádi lež, a tím pádem vlastně musí být tolerantní. Ryby (Luděk) jsou strašně citlivé, dopředu uhádnou, co si kdo myslí, a berou si za své bolesti celého světa.

Jana: To je naprostá pravda. Luděk hádá několik let dopředu, třeba v politice. Pokaždé něco předpověděl. Já na to, ty ses zbláznil. No a za dva roky to tak bylo. Bohužel! Je fakt, že často působí kamenně a nepřístupně. V podstatě je až přecitlivělý a spoustu věcí si bere příliš osobně.

Luděk: Chemoterapie vám nepřidá. Do konce života se musím léčit z depresí, ale na potkání to nikomu nevykládám. Beru na sebe hříchy své i hříchy celého světa. Mám dojem, že za všechno můžu. Spadne vidlička a já vyhlásím třetí světovou válku. Možná se ten strach úměrně zvětšuje a je navíc umocněn o Aničku. Žiji pořád v obavách.

Jana: Depresemi trpěl Luděk celý život, v různých obdobích, v různé míře. Ale co já pamatuji, přijde mi, že je na tom v současnosti nejlépe za celou dobu, a to díky Aničce, protože má smysl života. Vzdal se divadla, nemusí být od rána v napětí před večerním představením. Doby, kdy jsme propovídali celé noci a trápili se kvůli divadlu nebo politice, toho všeho je oproštěn.

Luděk: Na to je jednoduchý výrok, ó, Bože, děkuji ti, jsem dostatečně syt drobtů, které spadaly ze stolů mocných a slavných.

 Archiv, časopis Krásná, 2008

Osobnosti a rozhovory
Zahrada znamená ráj Andělské bytosti kolem nás

Žádné komentáře

Přidat komentář