Isabella Brantová a Anthonis van Dyck

Isabella Brantová a Anthonis van Dyck

Isabella Brantová a Anthonis van Dyck

Ve washingtonské Národní galerii mají nádherný portrét Isabelly Brantové, první manželky Petra Paula Rubense, který je namalován ve stylu tohoto slavného barokního umělce, ale nevznikl jeho rukou. Obraz vytvořil Rubensův schopný pomocník Anthonis van Dyck. Podle legendy šlo o jeho osobní dar, který odevzdal manželce svého zaměstnavatele ve chvíli, kdy opouštěl jeho ateliér a vydal se jako nezávislý umělec za štěstím z Antverp do Itálie.

Na cestu vyrazil mladík v říjnu 1621. Bylo mu tehdy dvaadvacet let; narodil se 22. března 1599 v belgických Antverpách jako sedmé dítě v rodině Franse van Dycka, bohatého obchodníka s textilem. Už v deseti letech Anthonise poslali do dílny Hendricka van Balen, hlavního představeného uměleckého cechu. A Hendrick záhy zjistil, že hoch je nadán neobyčejným malířským talentem. Začal být považován za zázračné dítě, podobně jako o sto padesát let později hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart.

I velikán Rubens pochopil, že případného konkurenta bude lepší vzít pod vlastní ochranná křídla. Mladíčka přijal k sobě a od počátku mu zadával významné úkoly. Při realizaci vlastních zakázek vždy mecenášům zdůrazňoval, že mu s obrazy pomáhal i pan van Dyck. Anthonis byl téměř jako jeho syn a důvěrně poznal domácnost o celých 22 let staršího Rubense.

Vzorná manželka barokního génia

Dobrým duchem rodiny byla Isabella Brantová, která se narodila v roce roce 1591 a patřila ke společenské elitě bohatého obchodního přístavu Antverpy. Její otec Jan Brant proslul jako právník a humanista a zastával klíčové pozice ve správě města. Za Rubense se Isabella provdala v říjnu 1609. Jemu bylo už dvaatřicet let a jí teprve osmnáct. Malíř ji nesmírně miloval, stal se z nich doslova ideální pár.

Van Dyck byl svědkem jejich vzájemného štěstí a souladu. Možná po Brantové i pokukoval, jak ostatně bývá zvykem u mladíků, kteří jako -náctiletí obdivují o několik let starší ženy, aby pak jako padesátníci nacházeli zalíbení v dívkách o generaci mladších. Brantová byla na Vlámku opravdu pohledná. Mnohé muže jistě zaujal její pravidelný, kulatý obličej, bujné poprsí a velmi živé oči.

Podobu Isabelly známe nejen z van Dyckova portrétu. Sám Rubens ji opakovně maloval a stala se jeho pravidelnou modelkou. Vytvořil její portréty a občas ji umístil i do pozadí svých mytologických či náboženských obrazů. Snad i akty maloval podle ní, i když jim pak z opatrnosti trochu změnil tvář. Zajímavé však je, že Rubens Isabellu zásadně portrétoval jako o něco mladší, zatímco van Dyck už na ni hleděl jako na zralou a moudrou ženu, která vychovávala tři děti, dceru a dva syny.

Anthonis si dal záležet na tom, aby paní Rubensovou zpodobnil jako zámožnou ženu a životní družku úspěšného muže, což bylo postavení, o kterém on sám snil. V tehdejším Nizozemí byl umělec stále ještě mnohými považován jen za lepšího řemeslníka. Rubens však vyrostl mezi šlechtici a jako diplomat se pohyboval v té nejvybranější evropské společnosti. Tomu musela odpovídat i podoba manželky…

Isabella je na van Dyckově malbě oblečena do nádherných šatů a má na sobě četné šperky ze zlata a perel. V jedné ruce drží květinu, v druhé luxusní vějíř z pštrosích per. V pozadí je pohled na část Rubensova honosného domu, který dodnes stojí v Antverpách a patří k jeho turistickým atrakcím. Zatímco většina obyvatel města měla vlámské cihlové domky, Rubens si postavil palác italského typu s nádhernou zahradou. Zde měl malíř bohaté umělecké sbírky včetně antických soch a nebylo žádného významného návštěvníka Antverp, který by se na něj nešel podívat. A Rubens sem rád pouštěl lidi vzdělané a vysoce postavené a celé hodiny s nimi hovořil o vědách, umění a politice. A ti obdivovali i jeho choť, která hosty ochotně vítala.

Nepodléhala prý ženským slabostem

Když v roce 1626 Isabella Brantová předčasně zemřela, dával Rubens svoji sklíčenost najevo v dopisech: „Ztratil jsem skutečně vynikající životní družku, kterou bylo možno, ba nutno milovat, neboť na ní nebylo žádného nedostatku, obvyklého u jejího pohlaví. Nebyla náladová, nepodléhala ženským slabostem, ale byla tak dobrá a čestná a tak ctnostná, že ji všichni bez rozdílu milovali a nyní ji zas oplakávají. Tato ztráta mě zasáhla až do hlubin bytosti, a poněvadž jediným lékem všech bolestí je zapomnění, dítě času, musím do něho vložit veškerou svou další naději.“

Isabella zosobňovala i Rubensovu zálibu v harmonickém rodinném životě. On sám o sobě tvrdil: „Jsem člověk pokojný a jako mor se mi příčí všechna vychytralost, všechny spory. Zdá se mi, že je přáním každého čestného člověka, aby dovedl žít ve stavu duševního klidu a setrvávat v něm.“

Je to zvláštní, ale jeho obrazy jsou dramatické, citově vyhrocené a je v nich řada velmi smyslových scén. Naopak van Dyck působí svým malováním jako vyrovnaný muž nepodléhající velkým emocím. Zdání však klame.

Výstižně o van Dyckovi kdysi napsal spisovatel Eugéne Fromentin, že zůstával mlád i ve své zralosti a nezmoudřel ani na sklonku života. Vždy však snil o tom, aby byl jako Rubens. Aby měl krásný dům i životní družku podobnou Isabelle Brantové, kterou jako dvaadvacetiletý maloval.

Když Rubens v květnu 1640 zemřel, chopil se van Dyck příležitosti, aby se prohlásil za jeho uměleckého dědice a začal objíždět všechny velké zákazníky bývalého mistra. Horečná aktivita se mu ale vymstila. Na konci listopadu 1641 Anthonis van Dyck dorazil do Londýna vyčerpaný a nemocný a krátce nato zemřel 9. prosince 1641. Bylo mu pouhých 42 let.

Archiv, časopis Krásná 2008

Osobnosti a rozhovory
Blíženec o Blížencích - Tereza Kostková Bronzová bohyně

Žádné komentáře

Přidat komentář