Božena Viková-Kunětická: Do parlamentu až v listopadu 1918

Božena Viková-Kunětická: Do parlamentu až v listopadu 1918

Božena Viková-Kunětická:  Do parlamentu až v listopadu 1918

Svým dílem budila stejně silné sympatie jako antipatie, stejně vášnivé souhlasy jako protesty. Před sto lety jako dobová celebrita kandidovala do zemského sněmu. Suverénně vyhrála. Božena Viková-Kunětická (1862–1934) se tak stala první českou poslankyní a třetí poslankyní v Evropě.

V povolebních tahanicích spisovatelka přiznala: „Získala jsem vlastně mandát jen formálně, jen jako průkaz volitelnosti ženy bez ohledu na kvalifikaci osobní; nevýhodou je, že se prvý mandát octl v rukou literátky. To však není vinou paní Plamínkové, ta svůj úkol propagátorky myšlenky o volitelnosti žen provedla skvěle.“ Spory ukončil až sarajevský atentát.

V roce 1918 konečně vstoupila do parlamentu a za půldruhého roku podala pět návrhu zákonů. Chtěla zabezpečit pozůstalé po legionářích a vojácích, pořádat bezplatné hospodyňské kurzy pro služebné, vložit do rukou státu ochranu matek a kojenců, zřídit úřad pro péči o ženy a zrušit celibát státních zaměstnankyň.

Pro nízký volební zisk Československé národní demokracie v řádných volbách 1920 se neprobojovala do Senátu. Zasedla v něm pouze na jediný měsíc jako náhradnice. O účast v politice, a lze jí to věřit, ani nestála. Výboru pro volební právo žen napsala: „Za léta své politické činnosti (i mimo parlament) nejenže jsem nic literárního nenapsala (je to rána nezacelená), ale ztratila jsem všecky důvěrné a krásné vztahy ku své dceři a ku svým vnučkám, protože mne při nejlepší vůli nemohly sledovat stále a stále jedním směrem myšlenkovým i citovým, kterým jsem se brala. Nikdy nic jsem již nepřinesla krásného do jejich života, nikdy nic utěšujícího a nikdy nic citově výchovného.“

Čestnou členkou Akademie věd a umění

Božena Viková-Kunětická došla k názoru, že na tribunu by měly vstupovat jen ženy samostatné - svobodné a bezdětné, lékařky, profesorky, učitelky a jiné vynikající a vzdělané pracovnice. Ale sama, už prababička, nezůstala politicky nečinná. Na stranických shromážděních, zvláště mezi ženami, se vyjadřovala proti Němcům, Židům, komunistům, klerikálům a bolševické revoluci. Kritizovala Hrad a v duchu Karla Kramáře propagovala národní, nikoliv národnostní stát.

Tehdy, už jako vdova, žila na statku dcery Vlasty v Libočanech u Žatce. V poněmčeném území prožívala dennodenní zápasy českých menšin o každou školu a slušné pracovní místo. Mohla se tu však setkávat s ruskými běženci, bylo jich všude kolem plno. Utíkali daleko od vlády sovětů. S nimi si jistě víc rozuměla.

Za své dílo byla v roce 1927 jako druhá žena, po Elišce Krásnohorské, jmenována členkou České akademie věd a umění.

Jak čas plynul, její tendenční tvorba zmizela v propadlišti dějin, zato první příčku mezi českými poslankyněmi z historických análů už nikdo nevymaže.

Na neštěstí má kandidátka Viková-Kunětická osudnou povahu: je schopna pojmout myšlenku silnou a krásnou a, unesena, jít za ní, jít za ní tak dlouho, dokud ji nemusí uskutečňovat.

Zdenka Hásková, novinářka, 1912

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
Zahradníkův Srpen Panna

Žádné komentáře

Přidat komentář