Bečov nad Teplou – zámek a hrad

Bečov nad Teplou – zámek a hrad

Bečov nad Teplou – zámek a hrad

Západočeský hrad Bečov prošel mnohými historickými peripetiemi již od 13. století. Majestátně se rozkládá na ostrohu nad řekou Teplou na křižovatce obchodních cest, vedoucích od Žatce k Chebu a od Plzně k severu. Na tomto místě vznikl tzv. Horní hrad, který vybudoval ve 14. století rod Hrabišiců z Oseka (poněmčených na Riesenburgy).

Hrad se skládá ze dvou stavebních celků – Horní hrad a Nový dolní zámek. Bratři Boršové z Riesenburka vybudovali z Bečova na konci 14. století nákladné sídlo, odpovídající jejich moci a bohatství plynoucímu z rudných krušnohorských dolů, kde těžili cín. Od roku 1407 přecházel hrad jako zástava z ruky do ruky, až byl při dobytí husitským vojskem, vedeným hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic, pobořen.

Roku 1495 se stali majiteli hradu Pluhové z Rabštejna, zakladatelé slávy horních krušnohorských měst, kteří na těžbě cínu zbohatli a na hradě podnikali nákladné stavební úpravy. V letech 1502 až 1547 přistavěli obytnou věž, mezi ni a kapli vestavěli třípatrový sálový trakt a k okrouhlé věži jednopatrový palác. Při této přestavbě vznikly četné nové prostory, bohatě vybavené, a starý hrad se změnil v pyšné sídlo feudálního velmože z období přechodu gotiky do renesance. Poslední z Rabštejnů – Kašpar Pluh, protestant a vůdce stavovského povstání proti Ferdinandu I., po prohře opustil panství a jeho statky byly zabaveny králem.

Hrad i panství pak překotně střídaly majitele. V letech 1558 až 1597 drželi hrad Šlikové z Holíče, za jejichž vlády se pozvedla sláva Bečova, byla však přerušena ničivým náporem nepřátelských vojsk za třicetileté války. Bečov obsadil falcký generál Mansfeld a později posádka velitele Lacrona, který roku 1656 vypracoval plán nového opevnění Bečova. Uskutečnila se však pouze stavba polygonálního bastionu při dolní bráně, zakomponovaného později do stavby nového zámku. Starý hrad, pobořený za třicetileté války Švédy, nebyl již obnoven a roku 1700 se už o něm mluví jako o pustém.

Proto noví majitelé, od roku 1624 Questenberkové, vystavěli při dolní bráně Nový zámek, a to tam, kde již Pluhové v 16. století upravovali obytný trakt, jak svědčí renesanční vstupní portál z roku 1540. Questenberkové byli za služby císaři za třicetileté války povýšeni do hraběcího stavu. Císařský sekretář Gerhard získal roku 1624 zkonfiskovaný Bečov a Jaroměřice nad Rokytnou. Smrtí Jana Adama roku 1752 rod končí. Po Questenbercích zdědil hrad Dominik Ondřej Kaunic, který nechal postavit pozdně barokní zámeckou budovu s mostem přes bývalý hradní příkop. Jeho syn jej prodal roku 1813 belgickému vévodovi a knížeti Beaufort-Spontinovi, jehož rod jej držel až do roku 1945, kdy se hrad stal státním kulturním majetkem.

Beufortové patří ke kosmopolitní šlechtě, žijí dodnes v Rakousku. Poslední majitel Jindřich Beufort (1880–1966), který byl majitelem hradu v letech 1917–45, vystudoval plzeňské gymnázium a práva ve Vídni a Innsbrucku. Oženil se s hraběnkou Marií Silva-Taroucca z Průhonic, byl štědrým mecenášem města a tamních spolků. Jeho vášní byl lov. V roce 1965 mu bývalí obyvatelé Bečova v Německu udělili čestné občanství. Jeho choť Marie (1886–1945) proslula svojí dobročinností ve prospěch chudých a nemocných, řadu let působila jako prezidentka německého katolického svazu žen v Čechách. Byla velice zbožná. Měla šest dětí, z toho dvě zemřely krátce po narození, jeden syn padl ve 2. světové válce. Marie je pohřbena na bečovském hřbitově.

Roku 1969 přešel celý hradní a zámecký areál do vlastnictví plzeňského památkového ústavu a postupně začala rekonstrukce. Práce byly hotovy roku 1996, kdy byl zámek zpřístupněn veřejnosti, sídlila zde expozice západočeské gotiky a později byla z navrácených mobiliářů instalována zámecká expozice ve druhém patře, neboť celé první patro je věnováno unikátní prezentaci „nálezu století“ – románskému relikviáři sv. Maura. Od dob Questenberků se přestavby zámku i hradu omezovaly jen na menší úpravy vnitřních prostorů, nejvýznamnější byla roku 1861 Mockerova úprava kaple v barokním bastionu a menší úpravy místností, provedené roku 1865 architektem Josefem Zítkem. Na zasypaném příkopu byla před novým zámkem zřízena terasovitá zahrada podle vzoru italských renesančních zahrad. Beaufortové se zabývali myšlenkou přestavby starého hradu, pro niž Zítek a Mocker vypracovali projekty, které nebyly nikdy uskutečněny.

Na zámku se traduje pověst, že když vévoda Beaufort nechal lámat skálu pod hradními hradbami na úpravu zahrady a přestavbu hradního traktu, došlo k výbuchu. Z mračna kouře vystoupila černá tajemná postava muže, celá z cínu, v historickém kostýmu a klobouku. Byl to Kašpar Pluh z Rabštejna, který vzteky metal blesky a dělal velký rámus, dokonce došel i do pracovny Beauforta. Od této doby byly přerušeny práce na přestavbě. Ale pravda byla někde jinde. Beaufortové byli mimořádně vzdělaní a pochopili, že největší hodnota hradu spočívá v jeho pravosti, a tak chtěli zachovat takto významný objekt v původním stavu.

Relikviář svatého Maura

Pátého listopadu 1985 byla na hradě Bečov nad Teplou nalezena v zásypu podlahy hradní kaple Navštívení Panny Marie románská památka evropského významu – relikviář sv. Maura. Široké veřejnosti byl představen 4. května 2002.

Osobně jsem se ve Vídni seznámil s dr. Christianem Beaufort-Spontinem, historikem umění, dlouholetým pracovníkem bývalé c. k. sbírky zbraní (Waffensammlung) ve vídeňském Hofburgu. Stali jsme se přáteli. Vykládal mi velmi poutavě historii tohoto uměleckého díla. Záhada nálezu i místo úkrytu nebyla pro rodinu Beufortů žádným tajemstvím. V předvečer záboru zámku pro Hitlerjugend musel poslední majitel vévoda Jindřich Beaufort-Spontin řešit s velkou rychlostí osud relikviáře. Bečov byl připojen do Sudet a zámek obsadili nacisté. Proto téměř na poslední chvíli zakopal spolu s komorníkem rodinný poklad – relikviář – v hradební kapli. Pro případ nálezu nepovolanými osobami vložil vévoda do relikviáře několik lahví vína a koňaku z roku 1870, aby vzbudil dojem, že se jedná o dobovou vinnou schránku. Pod lahvemi se nacházely kosterní pozůstatky zabalené do fragmentu textilu z 8. století.

Relikviář sv. Maura je mimořádným a jedinečným dokladem románského západoevropského zlatnického umění. Byl zhotoven pro ostatky pohanského náčelníka sv. Maura, jeho druha sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele v 1. čtvrtině 13. století v některé zlatnické dílně v oblasti mezi Kolínem nad Rýnem, Cáchami, Lutychem a Maastrichtem. Právě v tomto prostoru se zrodily unikátní předměty románského řemesla. Relikviář byl objednán benediktinským opatstvím ve Florennes (v dnešní Belgii), členem rodiny Rumigny. Má úctyhodné rozměry 138x42x64 cm a patří v řadě patnácti zachovaných relikviářů na světě k nejkrásnějším. Ze zlaceného stříbrného plechu jsou zhotoveny sošky 12 apoštolů, Ježíš Kristus a sv. Maur a také reliéfy s výjevy ze života sv. Jana Křtitele, sv. Maura a sv. Timoteje na střeše relikviáře.

Relikviář má dubové jádro, na které je několika tisíci hřebíčky aplikováno téměř dva tisíce součástí ze zlaceného stříbra a mědi. Filigránové destičky jsou navíc doplněny a zdobeny drahými kameny s antickými gemami. Gemy, převážně onyxy, jaspisy acháty karneoly v celkovém počtu šedesát osm, byly na relikviář osazeny až po návratu křižáckých vojsk z Konstantinopole, odkud byly přivezeny pravděpodobně roku 1203.

Relikviář sdílel v průběhu staletí pohnuté osudy kláštera, požáry a plenění. Během Velké francouzské revoluce byl jako zázrakem zachráněn. Po zániku kláštera se dostal do majetku kostela ve Florennes, kde byl uložen v sakristii. Roku 1838 ho zakoupil majitel tehdejšího opatství Alfred de Beaufort-Spontin a nechal ho v polovině 19. století opravit. Roku 1889 nechal relikviář převézt na své rodové sídlo do Bečova nad Teplou. Památka byla v minulosti popsána jen jednou, v průvodci po Teplicku a Mariánských Lázních, vydaném roku 1932 v Augsburgu, jehož autorem byl zemský konzervátor dr. Anton Gnirs. Je pozoruhodné, že zmínka o relikviáři je již vypuštěna ve druhém vydání. Zřejmě si tehdejší vlastník této velké památky uvědomil, že není dobré na existenci pokladu upozorňovat.

V době okupace Hitler ustanovil zvláštního pověřence, historika umění a bývalého ředitele galerie z Drážďan dr. Hanse Posseho, jehož úkolem bylo shromažďovat světové památky z porobených zemí a připravit je pro vůdcovo gigantické umělecké muzeum v Linci. Němci považovali Rakousko a Československo za své staré německé území a zacházeli s uměleckými sbírkami státních muzeí v protektorátu principiálně stejně jako s rakouskými. Zcizili vzácné umělecké předměty, mezi něž patřil například cyklus devíti deskových gotických obrazů Vyšebrodského mistra Život Kristův. Krádeží nebyly ušetřeny ani zámky Konopiště, Roudnice včetně universitních insignií (které nebyly dosud nalezeny)...

Restaurování relikviáře trvalo přes deset let a stálo dvacet milionů korun. Jeho historická cena je nevyčíslitelná a reálná cena se blíží podle expertů k jedné miliardě eur.

Cestování
Ekologické stopě na stopě (1. díl) Ekologické stopě na stopě (2. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář