A přece se točí

A přece se točí

A přece se točí

Začala 70. léta. Rozjela se normalizace. Snažili jsme se chovat, jako kdyby tady cizí nuzní vojáci nebyli a nehlídali nás s tanky. Lidé vyšli do ulic, už ne se zkrvavenými prapory a zaťatými pěstmi, ale do fronty na toaletní papír a banány, nocovat před Čedok, aby měli k moři blíž, ve čtvrtek vystát frontu na knižní novinky nebo na lístky do divadla. V kinech, poetických a jazzových vinárnách bylo zase nabito. O exodu Čechoslováků se mluvit nemohlo, vyrojili se opět domovní důvěrníci a aktivní práskači. Ti nejstatečnější začali přikládat pod kotle a mýt okna kanceláří, odkud je předtím za kuráž vyhodili, ti méně stateční odjížděli v trabantech stavět chaty a chalupy a v přírodě s řádky brambor zakopávali vlastní morální kocovinu.

V šedé zóně normalizace a prověrek se nadále točily nové filmy. Několika zvučným jménům je dovoleno dokončit, co si nadrobila, aby jim pak definitivně jejich práci uložili do trezorů. Zase stály soudružky za pultem, chlapi vedli obce na severu nebo bojovali u Sokolova, v lepším případě dělali na jatkách či rýsovali cos mírotvorného v projekčních kancelářích.

Objevovaly se nové tváře, které chrlila střední či vysoká učení, nastoupila generace filmařů, která zkouší psát, čím by si normalizátory nepopudila a co by bez cenzury prošlo. Ze stínů horkého léta se vyrojily holky z porcelánu a byly na zabití, rodila se láska mezi kapkami deště. A pořád tady naštěstí byl dětský film a Hrabal a Cimrmani…

Lásky mezi kapkami deště

„Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti…,“ napsal spisovatel Jan Otčenášek. A nebyl to literární nováček. Od konce padesátých let měl na svém kontě úspěšné novely a scénáře: Občan Brych, Romeo, Julie a tma, Romeo, Julie na konci listopadu… Normalizaci přežil v barrandovské tvůrčí skupině, kde vznikl film, který nezapře inspiraci pavlačovým mládím autora. Možná byl vzpomínkou zasutou při psaní jednoho z nejúspěšnějších televizních seriálů! Ano, to Otčenášek si vymyslel a s Oldřichem Daňkem napsal Byl jednou jeden dům.

Půvabný retrofilm režiséra Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště (1979) sice místy připomíná Fosseho muzikál Cabaret (1972) a Felliniho Amarcord (1973), přesto má úžasnou prvorepublikovou atmosféru, výtečné herecké výkony a krásnou kameru Jana Čuříka.

Ve vyprávění mladičkého Kaidy (debutující Lukáš Vaculík) nás vrací do třicátých let, kdy swing byl králem i pražských nočních podniků (normalizačnímu režimu nepohodlná hvězda českého jazzu Eva Olmerová zde dostala jednu z mála pěveckých a filmových příležitostí) a kdy přestěhovat se z Chaber do pavlačového domu se společným splachovacím záchodem se rovnalo výhře v loterii. Tady si Menšíkův Vincenc Bursík otevírá své „Obuvnictví“ a začíná vést soukromý, předem prohraný boj s konkurencí firmy Baťa. Mámu si tři Bursíkovic děti v žižkovském bytě dlouho neužijí, upracovaný a věčně nazlobený táta ovdoví a má co dělat, aby hladové dospívající děti zaopatřil. Kaidův svět je zatím ještě plný žižkovských lumpáren, prvních hanbatých fotek, prvního zakoukání do rozverné krásné sousedky Lilly (Žofie Kanyzová-Veselá).

Ale osud s náručí matčiných šatů ho v pravý čas zavede do vetešnictví, kde se zamiluje do hubaté roztancované milenky v cylindru Páji (debut Terezy Pokorné), od této chvíle jeho básnické inspirace, objektu snových představ, jeho první lásky.

Za jistých podmínek je jim dovoleno schovávat se v divoké neudržované zahradě a nechat neutěšenou žižkovskou realitu za zdí. Netuší, že svědkem jejich prvních her a nesmělých dotyků není jen ovocný sad a že cynismus dospělých je jim i při prvních intimních hrách na dohled. A přestože Kaida musí skrze zklamání a drsnou ztrátu první lásky brzy dospět, jeho pohled na „…slunečná návrší, strmé pády. Své deště a sněhy...“ je s odstupem času smířlivý a chápavý.

Archiv, časopis Krásná, 2011

Umění a architektura
Beatrix Potter - Petr Králík Mnoho slov o krátké cestě

Žádné komentáře

Přidat komentář