Mnoho slov o krátké cestě

„Dýchají všichni, dýchej taky!“ poradil mi kdysi moudře jeden můj manžel, když jsem kvíkala cosi o klaustrofobii.

Láhev je poloplná nebo poloprázdná, moje volba. A nic není takový průšvih, aby to neneslo sekundární zisk. Takže je to báječné.

Navíc se mi tu cosi tělesně nepochopitelného děje s časem. Kdo letí na západ, získá šest hodin navíc. Které jinak vůbec neexistují! Jsou jenom pro mne a mohu si s nimi dělat, co chci. A hlavně si je nedám vzít při návratu! Ani omylem. Něco z nich zůstane v hlavě.

Na Bowery – to je ta kdysi nechvalně proslulá děsivě bizarní newyorská ulice ve východní části dolního Manhattanu – mají nové muzeum, jmenuje se New Museum. Vlastně tam stojí již čtvrtý rok, ale každopádně je nové pro mne. Klade si za cíl „uvádět nové umění a nové ideje“ a jako jediné v New Yorku se věnuje výhradně mezinárodnímu současnému umění.

Útlá budova je střízlivě stříbrně pěkná, z teras v sedmém patře je výhled na vznosné dřevěné budníky vodních nádrží na střechách zbytků staré obchodní čtvrti, v prosklených prostorách pod nimi se dobře čte, výběr volně dostupných publikací je – no… jak bychom to řekli, kdybychom vešli do správně vedené vybrané restaurace s domáckou atmosférou, kterou je prostoupena natolik, že si na ní ani nezakládá?

Je zábavné ponořit se do tlustého „telefonního seznamu“ současných umělců, z Čechů jsem tam našla pouze Kateřinu Šedou, ale třeba jsem špatně hledala.

Níže následují výstavní galerie, úplně dole je divadelní sál. V přízemí u stolků lze zhlédnout (s požitkem!) kdysi proslulý a dodnes pro mne strhující film Davida Wojnarowicze Fire in My Belly. Kolem klábosí ti, kteří vědí, že sem mohou i bez vstupného. Další pohostinné místo newyorských chodců, prostředí zaručeně oduševnělé, káva s koláčem nepředražená, a ani tu si nemusíte dát, vlídné záchody… Tohle stálo spoustu kultivovaně vynaložených peněz, na stěně je seznam těch, kteří je dali. Venezuela, Hongkong, New Delhi, stojí za těmi jmény, hop a skok kol dokola zeměkoule, jak fascinující shoda ideje!

Výstavy v galeriích se střídají, ta, již jsem zastihla – a vychutnala – nese název Free. Dvacet tři umělců představuje výsledky svého putování napříč médii.

Jejich práce mne zaujaly moc, jména tvůrců si nepamatuji, domnívám se, že nejen proto, že jsem prostě tupější a nemám v tom směru profesionální ctižádost.

Považuji to totiž za podstatný znak nového klimatu, které se rozvíjí všude kolem nás a jehož jsme součástí. Obrazy, texty, hudba, informace a nápady sdílíme po webu, na sociálních sítích si povídáme každý s každým, vzniká útržkovitě důsledná kultura bonmotů, anonymní, a proto vlastně podivuhodně upřímná.

A ti, kdo s ní cíleně pracují jako s materiálem, o nás pro nás cosi objevují. Je v tom cosi pospolitě středověkého, kdy z hloubi sdíleného křesťanství anonymně zazáří (třeba) Mistr Vyšebrodského oltáře…

Vzniká tu nová globální intimita. Ke slovu se dostávají ti, kteří by k nám jinak nikdy nepromluvili: dívenka ze Somálska angličtinou „piš jak slyš“, která nesmí na ulici, ale zřejmě se dostane k internetu…

V globální síti svěřování, v níž sami velmi osobně mluvíme k někomu, ke kdekomu, ke zbytku světa dnes vystačíme s primitivní angličtinou. Nepotřebujeme ani letadla, informace klepou na dveře samy – jen se umět zeptat. Nikdo nezná všechno a každý něco přináší. Rodí se nové vzájemné propojení do jediného organismu, ze škály velmi lidských nedostatečností a středně spoutaných brilantností jedna účinná termití inteligence? Co je tu vlastně podíl jednotlivce? Co je lidská hodnota? Lidská důstojnost? Tohle pomyšlení fascinuje a zbavuje odpovědnosti zároveň. Jako mnozí jiní ani já nemám na svobodu. To přistáváme? Už?

Vlastně jsem chtěla mluvit o stewardce s podivuhodně krásnýma nohama v rudých punčochách. Jiní by je jistě ocenili více, já chválím spíše její jasnou výslovnost a dobré červené víno, jež nalévala bez říkání.

Archiv, časopis Krásná, 2011