Život je naší vlastní zodpovědností - Natalie Sedlická

Život je naší vlastní zodpovědností - Natalie Sedlická

Život je naší vlastní zodpovědností - Natalie Sedlická

Říká se, že stav porodnictví ve společnosti poukazuje na to, jak na tom je celá společnost, připomíná Natalie Sedlická, která je nejen porodní asistentkou, ale zabývá se i shiatsu a vede meditace či kurzy intuitivního tance a věnuje se tradiční čínské medicíně. Do budoucna by chtěla zejména těhotným ženám zajistit komplexní péči. Vyvinula i vlastní metodu léčebných masáží. V současnosti dokončuje studium psychoterapie. „Psychologie a psychoterapie během porodu jsou u nás pole neorané a v systému hodně chybí,“ dodává.

Pomáháte lidem, nosíte si práci domů?

Nenosím. Nemohu nic udělat za klienta, mohu mu ukázat směr. Nemůžu mu předat sama sebe. V Indii jsem se naučila, že člověk nemůže zasahovat do osudu druhého, že všechno je každého zodpovědnost. To se snažím předávat i během meditací, které poskytuji. I v porodnictví je vidět, že zdejší systém takhle nepracuje. Když přijdou ženy do porodnice, jsou okamžitě zbaveny své vlastní zodpovědnosti za porod. Přitom porod je zodpovědností ženy a ta by si ho měla umět vést sama, to jí dává sílu zvládnout ho dobře. Na rozdíl od nás to v Nizozemsku, kde jsem pobývala, takhle funguje. Ženy k tomu také tak přistupují. Lékař může jen poradit, podat pomocnou ruku, ukázat, jak se s tím vypořádat, ale musíte se s tím vypořádat sama. Tak to funguje, myslím si, i v celém životě.

Jak jste se vůbec dostala k této profesi?

Studovala jsem gymnázium a byla jsem poměrně humanitně zaměřená. Když jsem přemýšlela, kam dál, došla jsem k závěru, že nejhumánnější by měla být medicína. Studovala jsem ji tři roky. V té době umíral nevlastní tatínek na leukémii a já jsem seděla nad stohy knih. Chodila jsem na přednášky, kde se to tvářilo, že lékaři mohou všechno zachránit a člověk je nejmocnější na světě. Tatínek ale umřel. To byl takový paradox. Člověk pak váhá nad tím, jestli má smysl něco takového studovat. Pak jsem v Brně začala studovat porodní asistenci. Již během studia jsem si našla stáž v Nizozemsku, protože mě zajímají přirozené procesy a u nás úplně nejpřirozenější nejsou. Vzhledem k tomu, že tatínek byl Holanďan, jezdili jsme do této země a viděla jsem, jak to tam funguje. Odjela jsem na měsíc do porodního centra, kde jsem chodila k porodům doma.

Tady se diskutuje o míře nebezpečí porodů doma. Je nebezpečnější než porod v nemocnici?

Výzkumy prokazují, že porod doma je stejně bezpečný jako porod v nemocnici. U nás, když chce žena rodit doma, je sama proti zaběhnutému systému. Nikdo jí nepřijde pomoci, musí si všechno prosadit sama. Chce to velkou sílu a odvahu. V Nizozemsku to takhle nechápou. Problém je totiž v tom, že u nás se těhotenství bere jako nemoc a o těhotnou se hned starají lékaři, kdežto ve vyspělých západních zemích se o ženu starají porodní asistentky. V momentě, kdy zjistí známky toho, že něco není v pořádku, pošlou ji k doktorovi. Porodní asistentka provede ženu celým těhotenstvím, porodem i obdobím po porodu. Všechno o ní ví, jak se jí daří i jaký má vztah, takže jí může poskytnout rovněž psychickou pomoc, což je u porodu velmi důležité. Když totiž ženu vidíte u porodu poprvé, těžko jí vyčtete z očí její priority.

Vedle studia lékařské fakulty jste se ale zabývala i čínskou medicínou?

Ano. Začala jsem ji dělat paralelně. Dostala jsem se k ní prostřednictvím maminky, která se zajímala o makrobiotiku a tradiční čínskou medicínu. Zajímaly mě východní filozofické směry. Navíc jsem měla dědečka kouzelníka, takže dětství jsem strávila v obrovském kouzle a žila jsem v tom, že zázraky jsou běžná, normální věc. Nedávno jsem přemýšlela o tom, že pokračuji v dědových i máminých šlépějích, i když jinak. Děda byl kouzelník a dělal všechny druhy kouzel, iluze, manipulace, malé triky, které jsou založeny na zručnosti, ale zároveň i velké jevištní triky. Děda založil i Český magický svaz a byl zakladatelem Mezinárodního kouzelnického svazu. Jmenoval se Josef Ouřada a je škoda, že jeho jméno zapadlo.

Učila jste se od něj?

Učila, bavilo mě to. Teď kouzlím svému synovi a má to úspěch. A hlavně chci kouzlit s lidským tělem.

Jak kouzlíte s tělem?

Kéž by šlo dělat zázraky. Vlastně celoživotně věřím, že zázraky jsou možné a jsou běžnou součástí života, jen je případně jako lidé neumíme uchopit a pracovat s nimi. Neustále utíkáme ke strachu. Jsou ale dva zásadní protipóly: tam, kde je strach, nemůže být láska, a kde je láska, není místo pro strach. A tomu je tak i v oblasti porodní asistence. Například v Nizozemsku systém ctí a podporuje, aby začátek života probíhal v lásce a respektu. To je hlavní věc, která tady chybí.

Jak vy jste vlastně prorážela jako porodní asistentka?

Tím, že jsem byla v Nizozemsku a po stáži jsem tam i žila, tak jsem to tolik neřešila. Tam jsou porody doma běžné a byla jsem z nich nadšená. Tento systém je navíc levnější než u nás. V České republice totiž každé, i úplně zdravé ženě, nabídneme vybavení, které vlastně nepotřebuje, a ze zdravotního pojištění to platí všichni. Mnohdy opravdu nadbytečně. Je pravda, že máme výborné přístroje a lékaře, ale myslím, že by bylo třeba rozdělit kompetenci a péči. V Nizozemsku žena po otěhotnění projde primární selekcí, zda je zdravá nebo má příznaky nemoci. Většinou je zdravá. Pak zůstává v primárním systému a má svou porodní asistentku. U nás jsou porody doma a porodní asistentky pořád brány jako konkurence porodnice. Bylo by jednodušší, kdyby se to rozdělilo stejně jako v Nizozemsku. Doktoři by se mohli specializovat na problémová těhotenství. Navíc v této zemi porodní asistentky a porodnice spolu výborně kooperují, což je velmi důležité. Porodní asistentka jede například k porodu, následně se porod nějakým způsobem komplikuje a asistentka zavolá do nemocnice a zkonzultuje problém. Pokud je to potřeba, přiveze ženu do nemocnice. V České republice jsou domácí porody postavené skoro mimo systém. Samozřejmě tak dochází k tomu, že porod doma je rizikovější, protože neexistuje podpora ze stran, kde je potřeba.

Svého syna jste porodila také v Nizozemsku?

Ano. Začala jsem sice rodit doma, ale jsou jasné indikace, kdy je třeba přesunout se do nemocnice. Ty jsem měla i já, ale i v nemocnici jsem cítila respekt a podporu. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že hodinu po porodu jsem se zvedla a odjela domů. Oni mají totiž porod doma a další verzí je ambulantní porod. Žen, které opravdu zůstávají v nemocnici déle, je málo.

Jak si vzpomínáte na první porod, u kterého jste asistovala?

První byly ve škole, ale ty člověk nemá úplně ve svých rukou. První porod, který beru jako ten, u kterého jsem poprvé pocítila, jak je ta profese zázračná, si pamatuji z Nizozemska. Žena byla prvorodička již ve vyšším věku, přesto měla nekomplikované těhotenství a byla v péči týmu porodního centra. Na dítě se hodně těšila, měla všechno připravené a byl to pro nás obě velmi silný zážitek. Ještě jsem pak za tou ženou do Nizozemska jezdila. Teď už sice moc nejsme v kontaktu, ale víme o sobě.

Co jste musela překonávat nejvíc?

Někdy je to možná zoufalý pocit, že člověk není schopen hnout s tím, že náš systém není přátelský k přirozeným porodům. Přesto se v červnu 2014 v Praze bude konat mezinárodní kongres porodních asistentek. Půjde již o 30. ročník, na který se sjedou „porodní báby“ z celého světa, což cítím jako velkou možnost pro změnu.

Co vám přinesl pobyt v Nizozemsku?

Otevřenost a svobodu. Obecně tam bylo vidět, že se lidé navzájem respektují a dávají prostor k tomu, aby člověk dělal to, co chce. Ta otevřenost byla pro mě velkým příkladem a snažím se vnímat svět právě prostřednictvím tohoto filtru. V tom mě fascinovala také Indie, která na mě působila hodně dukrásný rozhovor natalie sedlická chovně. V souvislosti s přístupem k domácím porodům je dobře, že iniciativy, jako je například Světový týden respektu k porodu nebo Mezinárodní kongres porodních asistentek, tady jsou. Myslím si, že je to jedna z cest, jak změnit přístup k porodům. A také je to hodně na samotných ženách, aby si nenechaly líbit to, co se jim někdo snaží nadiktovat. Podle mě nejde však o generační problém. Ve všech generacích jsou ženy, které myslí trochu jinak. Důležité je, abychom měli zodpovědnost sami za sebe.

V co věříte?

Co se náboženství týče, považuji se za buddhistku. Věřím na energie, na to, že všechno má svůj smysl a je důležité zůstávat v přítomnosti a jediné, co můžeme změnit, jsme my sami. Nemá smysl zaobírat se minulostí. Člověk si z ní může vzít pouze zkušenosti. Je jasné, že zapomenout na minulost nelze, protože nás utvořila, ale rýpat se v ní nemá smysl, protože už není. Stejně jako budoucnost, ta zase ještě není.

Jak si doplňujete energii?

Poslední dobou moc nenabíjím, nestíhám to, ale je pravda, že bez toho nelze existovat. Miluji všechny druhy tance. A také cestování.

Dáváte si konkrétní cíle, kterých chcete dosáhnout?

Cílů si dávám hodně, jsem optimista, ale zároveň nelpím na tom, aby se uskutečnily. Myslím si, že je důležitý neustálý vývoj. Nerada bych ustrnula v nějakém bodě a nešla dál. Můj cíl je neustále se vyvíjet. Baví mě překonávat překážky, možná si jich do cesty stavím někdy až příliš.

Máte šťastnou povahu?

Myslím, že to není povahou, ale je to v přístupu ke světu. Ten si může zvolit každý sám.

Archiv, časopis Krásná 2012

Osobnosti a rozhovory
Léto, léto mé - rok 2008 Na obědě u paní kněžny z Babičky

Žádné komentáře

Přidat komentář