Zámek v Kounicích aneb Mouřeníni u Morzinů
Dnes se budeme zajímat o poměrně málo známé místo nedaleko Prahy, kterým je starobylá obec Kounice. Ves byla císařským rozhodnutím (1871) povýšena na městys. Původně se jmenovala Konice, ale také Canicz, Kanicz, Connycz, (německy Kaunitz). Leží v blízkosti Nymburka. Jeho název nám připomíná jměno slavného česko-moravského šlechtického rodu Kouniců (Kaunitzů), erbu lekna, který však pochází z knížectví opavského. V našich, českých Kounicích, se připomínají vladycké rody vlastníci tvrze, z nichž jednu v 15. století, vlastnili Kačicové z Konic, název obce vznikl podle nich.
Kounice mají několik pamětihodností. Jednou z nich je zámek, mezi další patří park, barokní fara a farní kostel sv. Jakuba. Zámek je málo známý, ačkoliv jeho historie sahá hluboko do minulosti. V roce l554 je zmíněna tvrz, kterou vlastnil Jiřík Wachtel z Pantenova. Pravděpodobně on zahájil přestavbu tvrze do stylu renesančního (1567–1593). Přestavba byla zřejmě dokončena až jeho synem Jáchymem, který panství zdědil.
Po nich statek vlastnil Prokop Dvořecký z Olbramovic (z této doby se odvozuje část nynějšího znaku městyse). Roku 1601 je panství prodáno Janu Rudolfovi Trčkovi z Lípy, který v letech 1612–1634 nechal tvrz přestavět na reprezentativní zámek, který mu byl společně s panstvím roku 1634 zkonfiskován a roku l635 postoupen Ferdinandovi III. Panovník v roce l649 zámek daroval generálu Albrechtu hraběti Spinolovi. Ten statek prodal roku 1667 Arnoštu Leopoldovi de Suys. Nový majitel nechal zámek ve druhé polovině 17. století upravit na pohodlné sídlo.
Po jeho smrti financovala přestavbu, společně s nezletilým synem, hraběnka Klára Františka Thunová. Jednopatrový zámek byl rozšířen (o čtvrté křídlo) a celou stavbu dokončili v barokním duchu až noví majitelé Morzinové (1693). Dodnes jejich stavebnickou činnost připomíná portál s volutovými konzolami s kartuší hlavy mouřenína s nápisem a kryptogramem: EN SENVI SED ME IVVENESECERE FECIT IN ANNOS WENCESLAI MORZIN LAVS DIGNA POSTERITATE. Mezi záliby Morzinů patřila také hudba.
Zejména další příslušníci rodu – Ferdinand a jeho syn Karel Josef František na zámku v Dolní Lukavici – byli významnými mecenáši hudebních skladatelů. Měli dokonce vlastní kapelu se 16 hudebníky. Nejvýznamnějším z nich byl bezpochyby Josef Haydn, o jehož zdejším působení se vedou neustálé dohady. Předpokládá se však, že by to mohlo být období mezi rokem 1757 a 1761, kdy zde složil svou první symfonii, tzv. Lukavickou, která však není přesně datována.
Mouřeníni u Morzinů
Vlastníci zámku, barokní šlechtici hrabata Morzinové, původem z Friualska, měli v erbu (tzv. mluvícím) vyobrazeného mouřenína, maura tzn. Morzina. Proto si jej vybírali jako štítonoše a symbol rodu. Největšího rozkvětu se panství dočkalo na začátku 18. století za Václava z Morzina (1674– 1737). V této době si Morzinové budují i překrásný barokní palác v Praze. Stojí v někdejší Ostruhové (čp. 256-III), dnes Nerudově ulici 5. Tento městský palác byl vybudován (po roce 1668) Pavlem Morzinem (+1688).
Průčelí paláce však pochází z další přestavby (1713–1714), kterou provedl jeho vnuk Václav. Obě budovy, jak zámek Kounice, tak i pražský palác, mají společné z pískovce vytesané figury mouřenínů. Ty jsou dílem mladé, ale postupně se vyvíjející významné sochařské osobnosti Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Jsou označeny nápisem: HOS MAUROS Anno 1714 FECIT BROKOF. V kompozici navázal Brokof na starší italské vzory a na ty, které poznal ve Vídni, ale obě jsou ztělesněním Brokofova baroku, jeho plastické síly a plnosti. Brokof roku 1714 vytvořil na žádost Václava z Morzinů plastickou výzdobu obou budov, dokonale souznívající s jejich architekturou.
Na zámku Kounicích vytvořil Brokof dva štítonoše, kteří nás uvádějí do zámku a hlídají objekt. Statné postavy černochů třímají v ruce štíty s erbem. Jejich zvláštní kostým, zdobený pery, suknicí a čelenkou, odpovídal barokní představě Afričana. Zdůrazňovala se hlavně výrazně svalnatá postava, uši byly ozdobeny náušnicí (Brokof, autor mnoha soch na Karlově mostě, tento motiv opakuje, zejména u sousoší sv. Ignáce, které bylo při povodni v roce 1904 zničeno). Naši dva mouřeníni, držící dva znaky, jsou typově spojeni se stylem bojovné sochy zv. Miles Christianus od M. B. Brauna, umístěné v hospitálu v Kuksu. I oni jsou zachyceni v bojové pozici s mečem. Umělecká vazba mezi Braunem a Brokofovou dílnou byla poměrně velká. Oba převážně tvořili v Praze. Proto lze usoudit, že i v případě Kounic, se jednalo o zakázku navazující na pražský palác.
Zpátky do Kounic
Kounice byly Morzinovými obývány více než sto let. Posledními šlechtickými majiteli Kounic se stali Liechtensteinové, kteří je koupili v roce l776. Zámek sloužil hlavně hospodářskému úřadu velkostatku. K větším adaptacím došlo až v letech 1912–1913 – vedl je architekt Alfons Wertmueller. Zámek byl v roce 1949 přeměněn na školu, roku 1963 byla snesena věž s hodinami s lucernovitou střechou. Sochy mouřenínů byly z Kounic odvezeny do Národní galerie. Zde jsou dosud. Vstup do zámku a parku nyní zdobí kopie. Zámek prodělal mnoho neuvážených stavebních zásahů, dokonce vyhořel. Po převratu nechala obec zámek zastřešit a do průčelí byla znovu umístěna věž. Pro nedostatek financí byla rekonstrukce zastavena. V roce 2004 obec zámek prodala a její majitel ho chce během dvaceti let zrekonstruovat.
Archiv, časopis Krásná, 2008
