Zámek Koloděje a kněžna Cafojka

Obec a zámek leží na řece Rokytce a své jméno odvozují od kolodějů, tj. kolářů - výrobců kol a vozů, kteří se usadili při brodu přes říčku. Počátky vsi a tvrze bezprostředně souvisejí se vznikem nové tzv. moravské cesty z Prahy na východ, která byla používána od roku 1230. Jádrem obce byla kdysi příkopem chráněná tvrz, která patřila ve 14. st. pražskému mincmistrovi Martinu Rotlevovi. V roce 1359 ji koupil Karel IV. pro svého bratra markraběte moravského Jana Jindřicha. Než se Koloděje staly v roce 1974 součástí tzv. velké Prahy, měly za sebou 700 let existence jako samostatná obec.

Historie zámku

V letech 1705-1712 započal tehdejší majitel Jan Adam Ondřej z Liechtensteina, suverénní panující kníže ve Vaduzu, s přestavbou nevyhovující středověké tvrze na barokní zámek. Není doloženo, zda se na ní podílel Domenico Martinelli, známý italský architekt pracující pro Liechtensteiny, nebo zda autorem návrhu byl F. M. Kaňka. Rekonstrukci dokončila dcera Jana Adama Ondřeje Marie Terezie Anna Savojská, rozená z Liechtensteina. Své patronce sv. Anně 1721 dala zasvětit zámeckou kapli. Nechala postavit také sochu sv. Floriana. V letech 1802–1810 byl zámek na zahradní straně přebudován I. Schmidtem. Po požáru v roce 1911, kdy shořela celá střecha a některé další části, byl v jednodušší formě obnoven A. Wertmüllerem a přizpůsoben požadavkům moderního bydlení: byl zaveden vodovod, elektrické osvětlení i ústřední topení. Ještě za Liechtensteinů v roce 1919 sloužil zámek díky tomu, že není daleko od Prahy, jako dočasné sídlo T. G. Masaryka. Část zámku byla provizorně upravena, přesto však prostory nevyhovovaly potřebám prezidentské kanceláře, a tak na podzim roku 1919 se T. G. Masaryk přestěhoval do zámku v Lánech. V letech 1937-1946 patřil ing. Antonínu Kumperovi, (řediteli mladoboleslavské Škodovky), který nechal provést celkovou rekonstrukci a modernizaci zámku. Obnovy se dočkala i zahrada a přilehlá obora. Po emigraci rodiny Kumperových byla nad zámkem vyhlášena národní správa a roku 1947 jej převzalo ministerstvo vnitra, které zde zřídilo školu Sboru národní bezpečnosti. V 50. letech 20. století byli v zámeckých sklepních prostorech vyslýcháni a vězněni političtí vězni (Otto Šling, Laco Novomeský, Gustáv Husák, Marie Švermová).Od roku 1955 byl zámek využíván Úřadem předsednictva vlády ČSSR a později Úřadem vlády ČR ke slavnostním účelům, důležitým jednáním a jako občasné sídlo zahraničních delegací. V současné době se řeší restituce bývalého majitele z rodiny Kumperových, který by měl zámek i s pozemky získat zpět.

Marie Terezie Anna Savojská

Osobnost kněžny savojské je poměrně dobře známa z různých genealogických a jiných příruček, ale její soukromý život příliš ne. Terezie Anna byla velmi půvabná a krásná, to dokládá i miniaturní podobizna z majetku Rakouské národní knihovny ve Vídni. Prožívala mládí jako všechny mladé dívky z dobrých rodin s domácími učiteli a následnou klášterní výchovou.

Již v 18 letech (nar. 1694) se po soudních rozepřích se svými příbuznými ujala po smrti svého otce vlády nad rozsáhlým černokosteleckým panstvím, které se tenkrát rozprostíralo od Sázavy až k hlavnímu městu.

V roce 1713 se v Kostelci nad Černými lesy utábořil pluk vévody Tomáše Emanuela Savojského-Carignan. Devatenáctiletá Terezie Anna se do šlechtice s honosným jménem, avšak nevelkým majetkem zamilovala a zanedlouho si jej přivedla k oltáři černokostelecké zámecké kaple. Jejich alianční znak se dodnes zachoval na průčelí kostela v Uhříněvsi. Tomáš Emanuel Savojský-Carignan byl synovcem nejslavnějšího muže monarchie a Vídně, vítěze nad Turky před Vídní, Evžena Savojského. Jejich údajně velmi šťastné manželství dlouho netrvalo. Vévoda na podzim roku 1729 po několikadenní nemoci zemřel na neštovice. Pět let nato zemřel i kněžnin jediný syn Evžen Jan František ve věku dvaceti let. Terezie Anna zůstala až do konce svého dlouhého života sama.

Osvícená vláda

Na osobní tragédie reagovala tím, že se začala velmi zajímat o život na panství. Snažila se pochopit své poddané a pomáhat jim. Její vládu na kosteleckém panství můžeme nazvat osvícenou. Teprve pod její správou se celý kraj definitivně vyrovnal s následky třicetileté války. Byla dotvořena síť osad a komunikací. Ve městech a vesnicích vznikaly nové kostely, první školy a špitály pro staré a nemocné. Hospodářská stabilita vedla, přestože byla ještě stále robota, ke zvýšení životní úrovně - hlavně ve městech. Roku 1757 založila Terezie Anna dubečskou školu, která patří mezi nejstarší v kraji, bylo to o 17 let dříve, než byl vydán císařský školní patent, uzákoňující povinnou školní docházku.

Její vztah k poddaným dokládá např. Josef Moravec: „…v r. 1766 dala například vyhlásit: Oni poddaní, kteří by od našich úředníků hospodářských nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez daru vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tom případě jest nařízeno, stížnost svou hospodářskému radovi žalobně přednést, i ti a takoví mají své stížnosti přímo na nás, jakožto k nejmilostivější vrchnosti buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim dveře otevřeny zůstávají!“ V podobném nařízení z roku 1764 uvádí, že vesničtí obyvatelé neznající němčinu se mohou na ni se svými žádostmi obracet suplikami napsanými česky. Národnostní snášenlivost vévodkyně Terezie Anny Savojské je zřejmá z i nařízení, jež vydala 26. února roku 1764. V něm se mimo jiné praví: „Kdyby farář nebyl mocen jazyka německého, má rozpočet a příslušný návrh sepsán býti jazykem českým, aby farář věděl, co podpisuje.“

Byla silně věřící, osobně řídila opravy farních kostelů, také nechala stavět boží muka, kříže, na jejích statcích najdeme mnoho důkazů charitativní činnosti. V Kostelci nad Černými lesy založila špitál. Pod jejím jménem jsou uvedeny nejstarší pozemkové knihy Koloděj. Obec spadala od roku 1654 pod vrchnostenský úřad v Uhříněvsi, kde sídlil ředitel panství. Knihy, které byly zapisovány od let 1712-1752, uvádějí úředníky panství uhříněveského: urozeného pana ředitele Fr. Prokopa Kohouta, pana důchodního Jana Václava z Assmannů, (pozn. příbuzný autora článku), pana purkrabího Ignáce Rudolfa Fischera, pana obročního Jana Michala Červenku, pana kontribučního Tomáše Pringera, pana pojezdného Karla Floriána Priličku.

Sochy svatých na ochranu úrody

Podporovala budování soch svatých, kteří měli za úkol chránit nejen lidi, ale i úrodu. Světcem, který ochraňoval úrodu a mohl zažehnat krupobití, byl sv. Donát. Po několika letních kalamitách nechala kněžna v letech 1764 a 1765 umístit ve všech svých statcích sochu tohoto světce a přísně nařídila povinné modlení k němu. Nalezneme ji např. na křižovatce cest z Hradešína do Úval a ze Škvorce k Přišimasům v poli pod lipami a u Kolovrat. Socha světce z roku 1765 je dosud u Chlumu u Ratají (na severním okraji vsi u polní cesty). Podstavec zdobí znak Terezie Anny Savojské.

Avšak výsledek jejího snažení nebyl zřejmě odpovídající, neboť o dva roky později zřizuje fond na vyplácení podpory poddaným při ztrátě úrody. Na uhříněvské panství připadlo 4 tisíce zlatých (tj. asi 2 mil Kč).

Proslula četnými a bohatými nadacemi. Tak např. založila šlechtický ženský ústav (zv. savojský) ve Vídni a tzv. Savojskou akademii, která byla nakonec spojena s rytířskou akademií tereziánskou, čtyři kanovnictví u sv.Štěpána pro příslušníky rakouského panského stavu a řadu zaopatřovacích ústavů.

V Kostelci nad Černými lesy nechala přestavět zámek Smiřických, vystavěla tu špitál, v roce 1735 kostel a měšťany osvobodila od roboty. V okolí Kostelce opravovala fary a kostely poškozené za třicetileté války, mezi jinými také baziliku v Tismicích, kam zajížděla ulehčit svému smutku, způsobenému ztrátou manžela a syna.

Bílá paní

Kněžna bydlela takřka půl století v severní části zámku Škvorec (1729-1772).Poté zámek zpustl tak, že byl pokládán za zříceninu. Téměř osmdesátiletá kněžna měla zažít v závěru života ještě jednu pohromu nejhorší hladomor století, který postihl Čechy v letech 1770-71. Důvodem byla nepříznivá zima a velké sucho zjara, které zničilo zaseté obilí. Zbytek úrody zlikvidovaly vytrvalé letní deště. Ceny potravin stouply, v zimě nebylo čím krmit dobytek a sedláci ztrhávali na píci došky ze střech. K hladu se v příštím roce přidružil ještě mor. Terezie Anna nechala otevřít panské sýpky, aby pomohla svým lidem z nejhoršího. Osvícená kněžna zemřela 20. února 1772.

Terezie Anna Savojská, kterou lid přezdíval Cafojka, se dostala až do pověstí. Dodnes se v zámku Škvorec a Koloděje zjevuje jako bílá paní, konající dobro a spravedlnost. Její duch se rovněž objevuje ve starém zájezdním hostinci U Lva v Úvalech. Památkou na ni je i kolodějské posvícení, které se slaví na sv. Annu, a jedna z ulic v Kolodějích, jež byla roku 1996 pojmenována Savojská.

Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie a obrázky Wikipedie (hlavní foto, vstupní brána)