Němé tváře – Když ještě děti trhaly mouchám křídla
Málo jevů leží tak dokonale na předělu mezi jevy přírodními a kulturními jako právě domestikace. Jedná se o cosi zcela fascinujícího – propletení osudů dvou živočišných druhů, přičemž jeden z nich hraje jakýmsi způsobem tu dominantnější a vědomější roli. Tím se domestikace, pokud vůbec, liší od symbiózy: není totiž úplně zřejmé, kdo koho si vlastně ochočil a omotal okolo prstu – lidská civilizace je na kravách závislá minimálně stejně jako krávy na ní.
Když ještě děti trhaly mouchám křídla
Často diskutovaným tématem pozdního dvacátého století je ochrana zvířat před týráním a špatným zacházením. Není bez zajímavosti vrhnout na toto téma historicko-psychologický pohled, než začneme argumentovat v úzkých hranicích dobových termínů a v horším případě i frází. Prakticky všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům „rozštěpení“ na zvířata ceněná, milovaná, až hýčkaná a „ta ostatní“, s nimiž se mohlo dít cokoliv. I u tzv. přírodních národů, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální (Eskymák psa, který mu nepatří, při setkání zastřelí či minimálně kopne, tropické lovecké národy uchovávají ulovená zvířata, protože v pralese nejsou ledničky, v různě svázaném či zlomeninami imobilizovaném stavu po dlouhé dny bez hnutí brvou), vždy existují nejrůznější domácí miláčkové, ať už z řad ochočených divokých ptáků a savců, či domácích zvířat, kteří jsou bedlivě opatrováni, s nimiž se členové kmene i v nouzi dělí o potravu a kteří jsou po smrti začasté oplakáváni a pohřbíváni.
Nález rakouského archezoologa E. Puchera z rakouské bronzové osady Stillfried, obsahující kromě kostí běžných domácích zvířat i celé pohřbené kostry starých a už artritických zajíců, jelenů a vlků, zjevně až do přirozené smrti chovaných v zajetí, je z této kategorie jevů (zajímavé je, že Pucherem nalezené kostry vlčího páru nesly každá přes třicet vyhojených zlomenin, zřejmû pozůstatky jakýchsi pravidelně opakovaných sadistických orgií – černá zákoutí lidských duší se od bronzové éry příliš nezměnila, byť povaha celé akce byla tehdy asi rituální). Obdobná byla i situace ve starém Římě, kdy na jedné straně se město hemžilo luxusními psíky, papoušky a opičkami, na druhé straně štvanice na divou zvěř v cirku přesahovaly vše, co bylo kdy v tomto oboru podniknuto (i po přijetí křesťanství za státní náboženství bylo zakázáno jen zabíjení lidských gladiátorů – „hry“ se zvířaty pokračovaly až do zkolabování impéria, kdy už přestal fungovat import šelem).
Nejinaká byla i situace na českém venkově až do druhé světové války – zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen, hýčkán a skládaly se o něm písně, místo netopýra bylo na vratech – byl tam přibitý. Toto tradiční rozdělení zvířat na „dobrá“ a „zlá“, v pozdější terminologii „užitečná“ a „škodlivá“ (jako sekundární racionalizace), je také témûř univerzální.
Zvolna už se vytrácí z obecné paměti, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí, nad nimiž se nikdo nepozastavoval. Svou úlohu na vymizení tohoto jevu snad sehrál přechod k méně drastické a represivní výchově, nenutící tolik násilí „dávat dál“, domnívám se však, že naprosto převažující příčinou bylo zavedení televize, sytící dětskou potřebu drastičnosti a krvavosti přízraky na obrazovkách, ať už to byly válečné filmy let padesátých, či akční krváky dneška – je dobře vědět, že každý takový film zachránil nožičky mnoha mouchám a možná se nejedná jen o „otravování nevinných dětských duší“, ale i o uspokojování jedné z jejich nejzákladnějších potřeb – o „sadoanálním“ stadiu vývoje dětské sexuality mluvil už Freud.
O této souvislosti věděli už dávno před Freudem američtí protestantští teologové, kteří se jako vůbec první (myšlenka individuální ochrany zvířat přichází neobyčejně pozdě) vyslovovali po polovině 18. století proti štvanicím na zvířata jako zábavě – jednak pro vzbuzování temných „parasexuálních“ vášní, jednak pro zneužití stvořeného k jinému účelu, než-li Stvořitel zamýšlel. První zmínku o zavrženíhodnosti „her“ se zvířaty, konkrétně s hmyzem ze strany dětí, nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z roku 1817: „temné barvy“ a „hrozivou podobu“ střevlíků, roháčů a jiných brouků vidí jako namířené právě k odstrašování těchto dětských „predátorů“. Ještě Clemens Brentano v téže době ve svých hrách pro děti shledává podobné praktiky zcela v pořádku. (Jak si ti malincí pěkně hrají! Na renesančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost „ochočených“ drobných ptáků – jsou totiž oslepení: dílem, aby neulétli, dílem, aby lépe zpívali.)
Archiv, časopis Krásná 2003, Fotografie: Pixabay
