Všichni jsme tu spolubydlící

Všichni jsme tu spolubydlící

Všichni jsme tu spolubydlící

Prvního spolubydlu nacházím mezi spolupracovníky. Popravdě si našel spíš on mě. Přítelkyně mu přišla na nevěru, vyrazila s ním dveře a já mu přišel akorát do rány. Na večer si to přihasil s kufrem značkovejch tričínek a igelitkou plnou všelijakejch nabíječek. K výčtu jeho celoživotních úspěchů patřila ještě půlmetrová kérka na hrudi zpodobňující štíra a bradavky prošpikované piercingovými jehlami.

Prvního spolubydlu nacházím mezi spolupracovníky. Popravdě si našel spíš on mě. Přítelkyně mu přišla na nevěru, vyrazila s ním dveře a já mu přišel akorát do rány. Na večer si to přihasil s kufrem značkovejch tričínek a igelitkou plnou všelijakejch nabíječek. K výčtu jeho celoživotních úspěchů patřila ještě půlmetrová kérka na hrudi zpodobňující štíra a bradavky prošpikované piercingovými jehlami. V sedmatřiceti celkem slušně zabezpečenej týpek. No, řekněte sami.

Prvního nájmu jsem se dočkal se čtrnáctidenním zpožděním. Ještě předtím si na něj ode mě stačil vypůjčit. Jeho družka musí mít přinejmenším svatou trpělivost. Dva týdny nato ho vzala na milost a já byl tam, kde předtím.

Spolubydla číslo dvě se rekrutovala z řad něžného pohlaví, a i když mě mnozí zrazovali před sdílením stejného prostoru s bytostí tak velmi odlišnou od mužů, dal jsem přednost možnosti čerpat z vlastních čerstvě nabytých zkušeností.

Byly opravdu k nezaplacení. Vlasy všude, kam se podíváš. Hlavně v odtoku z vany. Chuchvalce prachu v koutech či spíše kouty v chuchvalcích. Po týdnu nebylo kam odložit ani použitou dentální nit. U ní v pokojíku to vypadalo jako po dopadu kontejneru se špinavým prádlem, aktivujícího kvarteto nášlapných min. Když jsem se konečně dožral, poté co jsem se tři měsíce užíral, a dal jí sbohem, nastříhala na rozloučenou staré noviny na tenké proužky a důsledně jimi utemovala odpad v koupelně. Zjevně, abych pochopil, že nějaký blbý vlasy jsou proti tomu roztomile přehlédnutelná záležitost.

Nějakej čas jsem nechtěl o žádnym dalším spolubydlovi ani slyšet. Ale nakonec jsem se přece jen rozhoupal a lípnul inzerát na net do gay seznamky. Konečně jsem také gay a kdoví, třeba se z toho vyvine i něco víc.

Dva metry, dvacet roků, nezaměstnaný studující s movitými rodiči v zádech. Při přijímacím pohovoru dávám důraz na body ověřené minulými zkušenostmi, s nimiž bych se nerad opětovně potkal, a natož potýkal. Zjevně tam nahoře ve dvou tisících centimetrech bylo právě větrno, a tudíž i špatný signál, neboť po týdnu docházím k zjištění, že mé varování chápe coby návod k tomu, jak praktikovat společné soužití. „No samozřejmě, vždyť jsem gay,“ zní mi v uších stále v ozvěnách jeho odpověď na dotaz: „Doufám, že jsi čistotnej?“ Koupelnu však vytrvale míjí každý večer obloukem a takřka pravidelně rovněž po každé návštěvě toalety. Že bych díky tomu ušetřil na vodném a stočném, nemůže být ani řeč. U dezinfekce chrupu se totiž oblažuje zurčením potůčku, jež mu zjevně evokuje naplno roztočený kohoutek s teplou pitnou vodou zbůhdarma odtékající do kanalizačních stok.

Na vzhledu pokojíku jako by se od předešlé okupace nic nezměnilo. Zkrátka malé Kosovo. Doprovázené střelbou a výbuchy z jeho herní konzole, na které visí od rána do večera. Někdy mám pocit, že se z toho kraválu pověsím na konzoly já sám, aniž bych to s někým konzultoval.

Každý ráno přeskakuju s rozběhem křusky velikosti Titaniku, které odmítá ustájit v botníku. Sbírám po všech koutech bytu a odnáším do dřezu použité nádobí. Zavírám čpící sklenici s kyselými okurkami v lednici. Rovnám přehoz na gauči v obýváku. Lovím slupky od banánů z tašky plné papíru, konzervy z igelitky s PET lahvemi a plastové obaly z pytle se vším, v čemž by snad jen Kateřina Jacques nerozeznala biomasu. Možná by jí ale neuniklo, že se snažím odpad recyklovat, a tím chránit planetu právě pro ty dvacítky a poddvacítky a podpatnáctky a ty další, kteří přijdou po nich.

„Cože děláš? Recykluješ? Pche,“ proletí vzduchem výsměšná odpověď z úst dvě desítky let svět zamořujícího cápka jako vajgl, který souběžně s tím odpaluje z okna do trávníku.

Když bezohlednost, tak oboustranná. Bez ohledu na to, že mě to přijde draho, u mě od zítřejšího rána už nikdy nebude bydlet ani vrstevník, ani žádná holka, ani tenhle nad dobrý mravy povýšenej gay.

Konečně proč by mě mělo trápit, kde bude žít, když je mu jedno, kde a jak budou žít ti, co přijdou na svět po něm?

Pel-mel
Závislost na cukru Jaro našich předků – makrobiotika, vegetariáni

Žádné komentáře

Přidat komentář